Behr, Harold, Hearstová, Liesel, Skupinově-analytická psychoterapie, z anglického originálu Group-analytic Psychotherapy, a Meeting of Minds, přeložila Eva Klimentová, předmluvu napsal Petr Junek, ilustroval Harold Behr, vydalo nakladatelství Triton, Praha 2007, edice Psyché č. 51, 365 s.

Podnětná, široce pojatá, bohatě strukturovaná a s lehkým humorem podaná kniha, snad učebnice nebo „kuchařka skupinového vaření", hledí k současným možnostem nejen skupinově-analytické, ale také mnohé svobodně se rozvíjející psychoterapie. Po předmluvě, poděkování, úvodu a charakteristice autorů následuje dva a dvacet kapitol, Slovníček pojmů, Bibliografie a Rejstřík.

V kapitolách Sociální a kulturní základ skupinové analýzy, Století skupinové terapie a zejména pak v podkapitolách Frankfurtská škola, Foulkes, holismus a gestalt, najdeme novodobější zdroje kultury psychoterapeutického skupinového dění. Mnozí se o ně opíráme, aniž jim dost rozumíme. Můžeme tak poklesnout a minout významné vývojové možnosti skupin a lidí ve skupinách. Následují kapitoly Plánování analytické skupiny, Uspořádání a vytváření skupiny z dynamického hlediska. Autoři krouží kolem jedinečné účelovosti léčebné skupiny. Obhajují skupinu, ve Foulkesově tradici, při plném počtu sedmi až osmi pestře rozmanitých členů, s „terapeutem = konduktérem - průvodcem" a koterapeutem. Skupina ke své práci potřebuje prostorové, časové, finanční, informační a vztahového uspořádání. To nevzniká samo. „Terapeut by měl vést dva různé soubory záznamů: jeden o skupinovém procesu, druhý o vývoji každého člena skupiny.", čteme od tržně orientovaných autorů z Londýna, aniž bychom se dozvěděli co, kdy a jak zaznamenat a jak se záznamy pracovat. Pro kapitolu o vstupním rozhovoru zvolili autoři formu diskuse. Vstupní rozhovor má být věcný, funkční, živý a především jedinečně léčivý.

Domnívám se, že kapitola o symptomu v kontextu skupiny se opírá o neodůvodněné předpoklady objektivity. Na str. 101 autoři píší, že: „...je přínosné rozlišovat pacientovy subjektivní zkušenosti od objektivních pozorování terapeuta." Citace mi připomíná omšelý vtip: Pacient, ať říká cokoli, volně asociuje. Analytik, ať říká cokoli, interpretuje.

Následující text ve mně vyvolává více souhlasu. Kapitola: Vznik nové skupiny vyzdvihuje význam prvních sezení. Ta se vtisknou do kolektivní mysli a ovlivňují vývoj skupiny. Skupina postupně přejímá převahu léčebných závazků průvodce. Příchodu nového člena je věnována kapitola: Nově příchozí člen. Kapitoly: Skupina v akci, Životní události ve skupině, Ukončení terapie, Úskalí terapie a Skupinový analytik v nesnázích, popisují některé významné události skupinového dění. Následují kapitoly věnované velkým a homogenním skupinám, skupinám dětí a mládeže, rodinné terapii a skupinám v neklinickém prostředí. Problematika supervize, rozvoje profesních předpokladů a současných proměn skupinové analýzy tvoří náplň posledních tří kapitol.

Skupina může být malá, střední i velká, otevřená, polootevřená i uzavřená, homogenní i heterogenní, krátkodobá i dlouhodobá, metodicky vedená, strukturovaná, různými psychoterapeutickými směry ovlivněná, supervidovaná a dokonce i vůbec nevedená, spontánní, divoká, paralelní a kdo ví jaká ještě. Každá psychoterapeutická skupiny by však s respektem k odlišnostem členů měla nést mnohý a jedinečný léčebný smysl. Měla by být taková, jakou ji členové skupiny potřebují a tak by jí měli také rozumět. Skupiny mají být přiléhavě podobné členům skupiny a méně jejich průvodcům. V průběhu dlouhodobější práce skupiny mají členové skupiny nést stále větší díl radostné zodpovědnosti za léčebný proces. Když nemohou, posbírají si dary, které od skupiny dostali a odcházejí za vhodnějšími terapeutickými možnostmi. 

Dělení směrů, škol a přístupů dyadické psychoterapie je odůvodněné pestrou jedinečností každé dvojice, která se k výkonu psychoterapie schází. Skupinový psychoterapeutický výkon není jen počtem fenomenálních výkonů ani jejich zpochybnění veřejným anonymem. Skupinově léčebný proces probíhá v mnohém významu. Psychoterapie se v něm různí a zároveň setkává. Opouští gesta zasvěcených. Autentická veřejnost skupin k tomu významně přispívá.

                                                                                                        Jindřich Holý

Smith, Edward, W.,L., Tělo v psychoterapii, přeložila Silvie Struková, Portál, Edice Spektrum, Praha 2007, 298 s. brož.

Výkon bytí je tělesně naladěný a ve svém rozpoložení také srozumitelný a tajemně neuchopitelný. Nejsme svrchovaní ve svém těle. Nevíme ani, kdy a kde začíná a jak končí. Naše tělo je nám samozřejmé i nepochopitelné, blízké i vzdálené. Žijeme a tělo si samo žije. Dovoluje příjemný i nepříjemný prožitek, projasňuje a stíní představu sebe. Přiblížení k tělu zakládá podobný ústup od těla. Pestrost pohledů na tělo se mi ukazuje odůvodněná.

Autorovo vzdělání v psychoterapii zahrnuje výcvik v bioenergetice, gestalt terapii, psychomotorické terapii a senzorickém uvědomování. E. Smith má zkušenosti s aikidem, Alexandrovou metodou, Feldenkraisovou metodou,  tchán-ťi čchüan a jógou. Je vzpěračem, více však organismickým neoraichiáncem a především gestalt terapeutem zaměřeným na tělo.

Autorův pohled na svět obohatila existenciální, fenomenologická a zenová filosofie. Jeho monografie směřuje k vymezení filosofického, teoretického, praktického a osobního přístupu k tělu v psychoterapii.

První část knihy začíná historickým pohledem psychoterapeutické tradice zaměřené na tělo. Ta ústí do obhajoby organismických pohledů skrze tělo na osobnost, psychopatologii a psychoterapii. V této části je autor podnětně a odvážně blízko fenomenologickému pohledu. Fenomenologie mu je především významnou filosofickou historií, východiskem psychoterapeutické teorie, pozadím typologií a diagnóz. Autorův přínos je především typologický.

Druhá část je věnována poznávání osobnosti a psychopatologie prostřednictvím postojů a gest těla, neverbální komunikaci. Autor vnímá tělesnou stavbu těla jako aktuální průsečík vzájemného působení genetického základu a poselství získaných od rodičů. Autorovo čtení těla, fantazijní a empatické tělesné mimikry a intuitivní metafory dovolují subjekt-objektové rozvržení psychoterapeutického vztahu a také interpretaci. Rozlišení schizoidního, orálního, psychopatického, masochistického a rigidního charakteru muže a ženy sleduje popis těla, dobu traumatu, trauma, narušenou potřebu, konflikt, držení sebe a osobnost. Odkazy k fenomenologii mohou některého čtenáře mást, ale autor v této kapitole již významněji hledí k pozitivně pragmatickému rozvržení těla.

Ve třetí části se autor zaměřuje na tělo jako místo léčebných intervencí. Zabývá se měkkými, tvrdými a expresivními technikami gestalt terapie a psychomotorické terapie, uzavíráním kontaktních cyklů od vzrušení přes emoci k akci. Měkké techniky jsou méně účinné, ale bezpečné. Dovolují rozeznat zablokovanou a nedostatečně vyjadřovanou emoci, uvolnit tělesné funkce. Tvrdé techniky jsou nepříjemné až bolestivé. Nejde je nastudovat ani z této literatury. Je možné je předat v prožitku, který autorem zvolený literární projev neumožňuje. Expresivní techniky kladou důraz na vzrušení z interakce. Brání přerušení kontaktního cyklu, nedokončení záležitosti, neúplnému gestaltu. Účinnost technik opakování, přehánění, rozvíjení, identifikace a akce oslabují toxický introjekt, bloky a inhibice.

Čtvrtá část knihy se jmenuje Osobní a etické úvahy. Autor ji věnoval tomu, co považoval za filosofické, tedy etice a úvahám o energii. Etické úvahy se zdržují u kolegiálního respektu a prospěchu klienta. V poslední kapitole věnované dynamice a osobní energii se autor již zcela zřetelně vzdaluje existenciálnímu a fenomenologickému vidění. Život mu je kontaktním sportem. Život a expanze do „světa" jsou v jeho pojetí dobré, stažení se do sebe a umrtvení jsou špatné. Úzkost je projevem zablokovaného vzrušení a zvrhlost. Nežití tělesné, organismické živosti je v odvolání na W. Reicha „emočním morem". Autorovi splývá energie se vzrušením. Hodnocení dělí vzrušení na emoce. Ty jsou prvním parametrem energie. Druhým je potence a třetím aktivita. Soužití usnadňuje podobná hladina energie a frekvence energetických pulsací.

Autor přesahuje přírodovědný pohled, vykročil k fenomenologickému a uvízl v metafyzice. Přestože převážně přijímá existenci jako extenzi (nikoli extázi) prostoru a času, fenomenologii převážně vnímá jako cosi neživého, bývalého, nebo dokonce jako fosilii zakládající typologii. Míjí se tak s léčebnými možnostmi existenciálně žitého fenomenologického myšlení. Přesto pozoruhodně, a věřím, že i pro mnohé psychoterapeutické směry významně, vypovídá o těle.

                                                                                                Jindřich Holý

Givens, David, Signály lásky, praktický průvodce řečí těla při dvoření, přeložila Alena Hladíková, Triton, Praha, 177 s., brožovaná.

Rozlišení pět fází dvoření je tématem první kapitoly a osnovou první poloviny knihy. Ve druhé kapitole se dozvíme, jak přivábit pozornost možného protějšku, zviditelnit pohlavní příslušnost a umožnit přiblížení. Třetí kapitola vypovídá o tom, jak rozpoznáváme, že by i druzí mohli uvítat možnost sblížení. Čtvrtá kapitola popisuje neverbální vzkazy provázející řeč. Pátá kapitola se dotýká doteků, šestá miluje milování. Následujících pět kapitol je věnováno tváři, tělu, oblékání a zdobení, prostoru, čichovým a jiným chemickým podnětům. Závěrečná kapitola se stručně vyjadřuje k tomu obtížnějšímu a významnějšímu: jak vztah udržovat, rozvíjet, upevňovat, dbát o trvalost citové vazby - důvodu soužití.

David Givens ví, že láska je více než zdání, poblouznění, klam, iluze, duševní porucha, projev archetypu. Její signály mu nejsou sublimovaným sexem a tím méně sexuální perverzí. Autor vidí, vnímá a strukturací přibližuje čtenáři některé typické neverbální projevy lásky, svůdnosti a okouzlení láskou. Láska mu je zřejmým a snad až průkazně samozřejmým pocitem, méně citem, jevem přírodním, vědeckým, více analytickým než celistvě lidským, málo životem, vůbec ne bytím, trochu fázováním, vůbec ne časem. Autor věří, že převahu neverbálních projevů lásky může dobrý pozorovatel uvidět, průměrně vnímavý čtenář může alespoň posílit své vidění studiem autorových postřehů, populárně vědecky podávaných, naturalisticky zdůvodněných a systematizovaných.

Studium signálů lásky je odůvodněné věkem postupujícího úbytku spontaneity milostného vábení. Roste nejen průměrný věk, ale také kult mládí a průměrný věk milenců. Navzdory snahám o prodlužování mládí je citové neuspokojení stále vytrvaleji mladších generací více zřejmé nežli přiznané. Přibývá osamělých a vztahově nešťastných. Západoevropské národy vymírají. Obtížně neseme ústup tradic, kultury  a vztahové kultury.

Nejen ženské časopisy, ale i monografie nám sdělují, že neverbální citové projevy mají citově stimulační význam. Nevědomým duševním procesům jsou neverbální komunikace vlastní. Neverbálně spontánní projevy náklonnosti přijímáme s důvěrou a podobně opětujeme. Tělesnému prožitku věříme jinak nežli řeči. Jinak ho předjímáme, pojímáme, jinak se mu poddáváme a jinak v nás doznívá.

Rozumové zpracování tělesných projevů citových, pocitových a emocionálních hnutí je také komunikační mocí. Usnadňuje práci vyšetřujícím orgánům, soudcům, politikům, obchodníkům, usnadňuje konzumaci zážitku. Neverbální projevy lásky nepochybně přispívají sblížení, zbavují nás obav z druhého člověka, snad i mohou podpořit přírodní hnutí v člověku starší nežli lidstvo. Jejich zpřístupnění rozumu a řeči může být v mnohém významu použito a zneužito.

Porozumění neverbálním citovým projevům je psychoterapeuticky významné. Zejména v té léčbě, ve které jsou verbální projevy omezené nebo nesrozumitelné. O co je však poškození klienta obtížnější, o to větší část jeho vitálních sil nahrazuje psychoterapeut svým dočasným, často komunikačním výkonem. V obtížných regresích, při ústupu nebo dokonce ztrátě řeči a u nemluvňat, je neverbální sdělení poslední komunikační možností.

Účastníci psychoterapeutických procesů mají vnímat vzájemná citová naladění. Trápení oživuje vnímavost. Slabost podporuje odevzdanost. Krátkodobé úlevy, stabilizace a zlepšení vyvolávají nepojmenovatelná, neverbálně sdílená citová hnutí. Temperance psychoterapeutického vztahu má být vyladěná k prospěchu trpících. Máme ji především přesně vnímat, abychom ji mohli ošetřovat. Zábrany řeči podporují výmluvnost těla. Nevnímáme-li ani ji, může být vývoj poškozován nepříznivými zvraty.

Nedostupnost literatury o neverbálních projevech náklonnosti mě vede k toleranci autorových redukcí lásky na populární chemii a neurologii. Chce se mi studovat řeč těla alespoň z těch omezených zdrojů, které se tu dostupně nabízejí. Tato brožovaná kniha se mi po prvním přečtení začala rozpadat na listy. Jejich soudržnost jsem posílil hřebíčky. Mužům a zmužile šikovným ženám mohu hřebíčky nabídnout. Méně šikovným i zatlouci.:-)

                                                                                                        Jindřich Holý

Phillips, James, Morley, James, (Ed.), Imaginace a její patologie, přeložila Klára Čížková, TRITON, Praha 2006, Edice Psyché, svazek č. 38, 315 s.

Vybavování představ zpřítomňuje nejen očekávané nebo zmařené možnosti, ale dokonce i tajemně fantazijní nemožnosti. V oblasti citů a pocitů představy otevírají radostné vyhlídky a smysl jejich okamžiku, nebo naopak mohou svazovat život výčitkami, pocity viny, nejasné provinilosti, melancholie, pocity strachu, beztvárných a měnlivých úzkostí, nedostatečností. Šestnáct současných amerických filosofů a psychoterapeutů se pod společným edičním vedením profesora psychiatrie a profesora klinické psychologie vyjádřilo k problematice patologické imaginace. Spojila je sympatie k myšlenkovému odkazu Edmunda Husserla a jeho žáků, zájem o původně evropskou a v jejich vidění převážně Francouzy rozvrženou existenciální tématiku filosofických a psychoterapeutických pohledů. Kulturní a jazykový odstup jim dovolil jinak a nově prokreslit mnohé z toho, co bychom ve vlastní zahleděnosti mohli vnímat méně zřetelně.

Výraznější životní změny bývají obtížné, zaskočí nás a promění naše vztahové možnosti. Než je projevíme, hledíme je unést. Teprve později jim můžeme zkoušet porozumět. S první bohatostí a jistotou porozumění je zkoušíme vyjádřit. S odezvou očekáváme uklidňující ujištění, souhlas a přijetí. Kolikráte jsme již něco takového prožili? Čím si můžeme být jistí, které změny a v jakém smyslu byly zrodem?

Z proměn tváře batolete můžeme usuzovat, že psychický zrod dítěte (psychologický zřejmě o mnoho později nežli psychický, proč by alespoň čtenář nemohl rozlišit mezi psychickým a psychologickým?) nastává-li jako zrod, mohl by nastat dříve, nežli o tom samo dítě dokáže něco říci. Výrazy očí a tváře novorozence poukazují k bolesti, vzácněji k blažené radosti. Teprve dětské „JÁ jsem" prokazuje řečí, že se již dítěti nějak daří vykročit na cestě k řeči, která se dotýká existence, k projasňování sebe a světa tak, jak jsou nám vzrostlým vždy již nějak zřejmé. Mezi průkazností tělesného a duševního zrodu člověka je tajemná časová prodleva.