Pomoc

Jindřich Holý

Možná, že ani nikdo dost jasně neví, co pomoc je. V teoriích věnovaných psychice se pomoc významově různí a ztrácí. Naproti tomu člověk znovu, jedinečně, neopakovatelně a po svém pomáhá překonávat trápení, překážky a nouze blízkého, nedohlédnutelně jiného a neopakovatelně trpícího člověka. Skutky a zážitky vzájemnosti je spojují. Fenomén pomoci nahlížíme osobně prožitkovým hodnotícím projevem účastníků. Jsme prožitkově účastní pomoci. Orientujeme se pocitem a citem kde, v čem a komu můžeme pomoci. Můžeme se podporovat ve vzájemném naladění ku pomoci. City a pocity jsou vzájemné, sdílené, inspirující a zdravé. Souhlasně spontánní prožitek pomoci, který se opírá o vzájemně úlevné, nejlépe tělesné pocity, bývá významnější oporou zdraví nežli převaha konstruktů myšlení.

Rozlišujeme nejen zástupnou a rozvíjející pomoc, ale také spolehlivost a stálost pomocí a řadu dalších významů. Smysl záměru pomoci si můžeme ozřejmit především skrze prožitková rozpoložení tužeb účastníků. Volání o pomoc a ku pomoci mají autentická a naproti tomu pokleslá, zástupná, kýčovitá, manýristicky stylizovaná, idealizovaná, sentimentální, medializovaná, opakováním vyprázdněná a jinak báječně špatná a dokonce i zavádějící a falešně zrádná naladění.

Zúčastnění si kladou osobně významnou a eticky angažovanou otázku, zda je pomoc a mravnost pomoci nemohou vodit za nos. Domnívám se, že mohou a vodí. Na otázku, zda nás pomoc za nos nevodila, odpovídáme zkušeností tělesného zážitku v autentické vzpomínce, ve zpřítomnělém rozumění. Kladením otázek prožitku účastníků pomoci, způsobu úlevy, chtění pomoci, představ férové pomoci můžeme posílit vnímavost k citově prožitkovým, hodnotícím a mravním otázkám pomoci.

Z každodennosti přirozeného žití je mnohá, tedy i psychoterapeutická pomoc předem nějak srozumitelná. Psychoterapie, která podporuje přirozenou obnovu psychických sil odstraňováním překážek psychického rozvoje, si je jista významem mile radostného naladění pro rozvoj a obnovu bytostných sil, pro spontánní směřování k dobrým životním možnostem. Výsledky pomoci však nejsou zdaleka přehledné. Přestože stále více psychoterapeutických směrů se zodpovědně zabývá otázkou účinnosti vlastního léčebného vlivu, neshodují se v názoru. Snad ani nemohou nalézt shodu v kriteriích své účinnosti, v porovnání cílů psychoterapie a postupů jejich dosahování. Na porovnávání diagnostických možností, přiměřenosti léčebných směrů a metod s by snad mohli mít větší zájem zdravotní pojišťovny nežli sami výkonní psychoterapeuti. Ti sledují především potíže svých klientů a respektují jejich osobně odůvodněné zájmy.

Pomoc je citově a pocitově naladěná do chtěného souzvuku a do nechtěné a zastřené disharmonie. Je nějak srozumitelná i nesrozumitelná, rovná i nerovná, povznášející i ponižující, pochopitelná i nepochopitelná rozumem. Dost možná, že mnohé lidské vzájemnosti můžeme vnímat také jako prostupující se, vzájemně prospěšné pomoci, tu či onde přecházející tomu či onomu člověku v nejasné zneužití. Prožitky a požitky pomoci jsou nejen osobně a veřejně zřejmé, ale také tušené, poodhalené, někým popřené a pro jiného třeba až přísně tajené, aby mohly být i předstírané a ovládající. Nejen zneužívající pomoc, ale dokonce i záměrný a méně zdařilý pokus o ublížení můžeme někdy považovat za podnět pomáhající životně prospěšnému usebrání. Psychoterapie se posouvá k úspěchu i skrze odhalované neúspěchy a dokonce i prokazatelné chyby. Pokusíme-li se bez zábran rozmlouvat o pomoci, zamyslíme-li se v dobré snaze čím která pomoc čemu prospívá a jak může škodit, můžeme předejít nevinným nedorozuměním mezi těmi, kteří se domnívají, že otázku mravnosti té které pomoci mohou unést.

Mrav je konkrétně historicky, demonstrativními gesty zviditelněný a jimi také zahalený. Ve veřejně tajemné pokleslosti anonymní morálky se vymezují i vzájemná očekávání pomoci, normality, duševních poruch a možných pomocí k jejich překonávání.

Raději nezakrývejme pomoc sentimenty, idealizacemi, kýči, nepřehlednými nebo tabuizovanými a profesionálními gesty, pýchou bezbřehé záchranářské a psychoterapeutické obětavosti. Nevěřme, že profesionální kodex, smlouva a zákon mohou být silnější než lidské bolesti a touhy, která za nimi stojí a dávají jim smysl. Je to tak a ne naopak. Člověk stojí za zákonem, ne zákon za člověkem. Mravní výkon pomoci je především výsledkem osobního odhodlání nezneužít zamlžeností psychoterapeutických obzoru, udržet se ostří průkazného. Touha pomoci a ne touha po moci ukazují na možnost mravně přehledného a zdraví podporujícího skutku. Je-li mocnost moci zúčastněných stran rozdílná, roste pokušení zneužít pomoci k prosazení moci, ke zneužití ne-moci z-dravým.

Citové a pocitové rozlišení autentického a pokleslého rozpoložení účastníků a výkonů pomoci poukazuje k obecnému prospěchu všech zúčastněných. Výkon prohlubující zdraví je radostně úlevným výkonem. Zdařilost vzájemných pomocí posiluje důvěru zúčastněných v sebe, ve druhé a ve svět, v šíři možností porozumění, vzájemného naladění ke šťastně samozřejmému sdílení. Citové reakce na takto vyladěnou pomoc pak bývají vedené vzájemnou úctou, respektem a obdivem. Následují uvolněně svobodné, nekonvenčně živé, vzájemně děkovné, radostně dávající a šťastně nadějné ohlasy na pomoc. Právě v přátelských a v láskyplných pomocích bezpodmínečného dávání prožíváme nenahraditelnou jistotu dobrého člověčenství, sebe, druhého, světa a životních možností v něm. V takovém prožitku pomoci nebývá až tak důležité co kdo dává a dostává. Vnímáme jedinečnost vzájemných výměn, svátečnost okamžiku citově výživných setkání, tajemný přesah zúčastněných. Takový psychoterapeutický proces je hrou o bytí. Je více veden smyslem pro zdraví než vrtkavou měnivostí symptomů, diagnóz a rolí. Co může být nepochopitelné rozumem, může být v autentickém citovém projevu přehlednější. Odkrytí rozporných nálad je podnětné, vede tázání a přiléhavou řeč. V jejím přístřeší nalézáme bytí a nakonec i usebrání k plnosti citového postoje tvůrčího postoje a činu.

Dobře zduchovnělí lidé si zaznamenání hodnými skutky prospívají, koncesemi a kritikami překáží. Ve své tvorbě zanechávají nevelké, ale v nouzi významné zbytky z hostin živých prožitků. Nejen z živého vztahu s nejbližšími, ale také z nezkažených drobečků zespolečenštěných odkazů vzdálených tvůrců podporujeme zdraví a kvalitu života. Básnicky a umělecky, krásně a zdravě bydlí člověk zde na zemi. Radostné sdílení rozdílů otevírá plnost života.

My psychoterapeuti pečujeme o lidi, jejichž vztahové možnosti jsou převážně nebo primárně psychicky poškozené a zřetelně omezené. Léčebný vztah je někdy i poslední možností zdravého vztahu. Léčba probíhá v odůvodněném vztahu důvěry, nejčastěji za vědomě aktivní účasti klienta. Pomáháme klientům přijmout je samotné. Pochopit, jací vlastně jsou, proč jsou tací a zda by třeba nemohli být i jiní, kdyby chtěli. Pokoušíme se navodit situace, ve kterých mohou být sami sebou, ve světě a s druhými, pro sebe, svět a pro druhé, ve kterých prožívají své pestřejší možnosti. Dotýkáme se významných ztrát jejich vztahových možností, abychom je mohli společně obnovit. Vyhýbáme se intimitám, které ošetřit nemusíme nebo nemůžeme.

Rozvíjíme možnosti klienta spolu s obnovou, rozvinutím a posílením vztahových možností. Konáme tak především a nejraději, když nás klient o pomoc požádá, když má tolik sil, důvěry a kritického sebevědomí, že může o cílenou pomoc požádat.

Zde se psychoterapeutovi ukazuje ono nepříjemné zauzlení možnosti pomoci. Mnohý trpící duševní trýzní nás o psychoterapeutickou pomoc za žádných okolností nepožádá. Pýcha citově vyprahlého, zraněného a popírajícího, se špatně snáší s radostnou otevřeností, s důvěrou a vděkem šťastně obdarovaného. Nesnadno, ale léčebně účinně mohou svá naladění vzájemně sdílet. Ale nemusí. Šťastný se může pyšně povyšovat, uzavírat a rozpínat, trýzněný se může zavrhovat, nenávidět a odmítat rozumět, oba mohou znehodnocovat jiného, popírat možnost jiného, jeho rozpoložení a rozumění, jako možnosti své a své možnosti jako jeho.

Jakákoli jiná životní možnost včetně té poslední, nejosamělejší a nevratné, se trýzněnému ukazuje zdánlivě snadnější nežli život. Ztráta vztahovosti, nemožnost možnosti a smrt se v jeho pokrouceném nazírání mohou falešně ukazovat jako více uspokojivé, snadnější nebo dokonce jedině možné.

Jak jsou vůbec možné takové rozdíly ve vztahu k sobě a ke světu? Jsou zřejmě výsledkem vytrvalých projevů starosti o bytí, střetů o možnosti panství a rabství. Skrytá ubližování a drobná citová zneužívání druhých přehlušují nelibosti existenciálních pocitů. Báječně špatné, bídné pohodlí pokleslosti nedovolí rozvoj autenticity, zastře starost o bytí, omezí výkon existence. Zbytečná řevnivost, soutěživost o zdání bytí, falešné bytí, bytí bez subjektu udržuje pociťovanou úzkost v ještě únosném svírání a duševní poruchu v historicky tolerovaných mezích. Zdeptanost druhého může být chabou oporou zdání, že deptající nemá problém, že on nebude první obětí nouze, která se může každou chvíli prohloubit a naléhavě žádat společenství o lidskou oběť, tedy o oběť citové hodnoty žitého času. Poslední ve vztazích, provinilý a opovrhovaný ve skupině je nejvhodnější, nejsnazší, s předstihem, kolektivně tušenou a vědomě rozvrhovanou obětí skupinové nouze. Všichni a sami, jiní i já soupeříme o své vitální naladění, o vitální naladění druhého, všichni v nějak rozumem dostupném i nedostupném tlaku existenciální úzkosti. Naše existenciální naladění jsou převážně nepřiznaná. Ta nejméně přiznaná jsou nejvíce ohrožující. Proměňují se v běhu prostupujících časů.

Existenciální úzkost také překonáváme ochotou ke spolupráci, obětavou účastí na společném a budoucím, na nekonečně tvůrčím rozvrhování světa. Překáží-li nám v tom jiní, je-li již svět bez nás a nám cize rozvržený, existenciální úzkost se opět naléhavěji ozývá. Úzkostně zabarvené, existenciální úzkostí probouzené, existenciálně dané všem lidským životům, to fenomenálně zjevné a fenomenologicky srozumitelné trápení zraňující spolupráce je naší každodenností a denním psychoterapeutickým chlebem.

Za bezbřehým trápením a životní vyčerpaností klienta se často ukazuje dlouhodobě utajená, rozvinutá patologie někoho, kdo zneužíváním klienta překonával nebo ještě překonává vlastní bytostnou úzkost. Takový skrytý šiřitel duševních trápení a spolutvůrce chorob druhého považuje sám sebe za normálního a zdravého. Často demonstruje odpor k psychoterapii, k duchu, k duši a někdy i ke všemu duševnímu a duchovnímu, aniž by mohl přiznat, že by mu cosi lidského mohlo chybět. Jeho duševní stavy se příliš nezhoršují, když pod deklarací vlastní objektivity, normality a celistvosti duševního zdraví není odhalován a omezován ve skrytém ubližování blízkým. Psychoterapie takového člověka není možná. Dobrovolně ji nepostoupí. Nedobrovolná existenciální psychoterapie je obtížně myslitelná. Léčba jeho obětí je zdlouhavá a výsledky léčby jsou nevalné. Nemůže-li se trýzněný vzdálit od svého trýznitele, vynakládá léčebné úsilí nejen na sebe. Někdy i více na svého trýznitele, než na sebe. Léčba celých nezdravých sociálních skupin skrze opovrhovaného člena takové skupiny, tzv. omegy může  být i velmi dlouhá, pracná a dokonce i málo nadějná. Vstřebávání léčebných vlivů nezdravými vztahy bývá zřejmé. Závislost klienta na trýzniteli bývá obvyklá.

Trpící a pomáhající se setkávají v bytostné nouzi. Příznaky duševních nemocí nejsou nikomu příjemné. Naproti tomu možnosti klientů bývají šťastnější, jiné, nežli na začátku léčebné pomoci předpokládáme. Často bývají až překvapivě svobodné. Trpící a pomáhající je vždy nějak vnímají, pociťují, cítí a hodnotí, nějak jim rozumí a nerozumí. Každý z nich je ve své a oba jsou ve vzájemné existenciální úzkosti, v obavě, že selžou. Oba jsou zodpovědní za své životy a odhodlání je unést. Vždy již nějak rozumí svému bytí, pomoci a ublížení, dávání a odpírání. Skrze vědomí, že jsou a jak jedinečně jsou, rozvrhují sebe a svět, potvrzují nebo si popírají svoji vzájemnost, významy, pocity, city, hodnoty, které pociťováním, cítěním a hodnocením prožívají a v celistvosti zažívají.

Když trpící vyčerpají vlastní možnosti překonávat své obtíže, nebo je alespoň snášet, zkoušejí se uzavřít, uniknout, nevnímat, prchnout, zapudit vědomí toho obtížného, co doléhá. Trpící mají zábrany požádat o pomoc. Mají opakovanou zkušenost s odmítnutím pomoci od nejbližších. Zvnitřňují jejich přesvědčení, že snahy pomoci by byli marné. Nesou si životně zakořeněné přesvědčení o své vině a nedostatečnosti. Jsou zatraceni blízkými a zatracují sami sebe. Nevěří v žádnou možnost skutečného přijetí. Kdyby připustili možnost jiné, šťastnější budoucnosti, minulá strast by se mohla ukázat bezdůvodnou. Železná košile zvyků je sdrátována úzkostí. Prosazování poukazuje k niterné samotě, síla ke slabosti. Chybí krok tanečníka.

Bytí a svět jsou celistvé. Můžeme je takto uvidět, myslet a sdělovat ve vědecky logické, v obyčejné, převážně v protikladech rozvinuté řeči,  někteří i v bohatství řeči básníků.

Klienti nechtějí uvěřit ve vlastní životní možnosti. Odrazuje je bolestivá pomíjivost šťastnějších chvil. Bojí se možnosti vztahového podvodu v psychoterapii.  Obávají se zveřejnění své léčby. Očekávají vztahový propad, znehodnocení v očích blízkých, ztrátu důvěry v jejich zodpovědnou spolehlivost a dalšího prosazování druhých a jiných na jejich úkor. Obtížně se odhodlávají sobě a svým nejbližším nějaké psychické potíže přiznat. Spolu se zastíráním sobě, nastává i zastírání druhým a růst mimoděčných příznaků a nekontrolovatelných projevů nepřiznaných rozporů.

Lehčí projevy duševních onemocnění na převážně zdravé a na duševní nemoci málo vnímavé lidi zpočátku nedoléhají. Delší vystavení duševním chorobám vysiluje a podprahově dráždí, vyvolává vztahové obtíže. Nakonec původně zdravý člověk duševní obtíže zvnitřňuje a stává se nemocným. I duševní nemoci si předáváme. Jsme-li vnímavější, o to snáze. Pohnout s vnímavostí tím či oním směrem není až tak jednoduché. Sám si s ní svobodně pohybovat a nepotlačovat se je vzácnou schopností.

Objektivizace příznaků duševních potíží nevede k bohatším možnostem jim porozumět a tím méně s nimi léčebně zacházet. Duševní potíže nemohou být objektivní. Nemají s objekty nic společného. Jsou duševní, nejsou objekty a my nejsme jejich tvůrčími, odděleně svobodnými, nezávislými subjekty. Zdraví i nemoc jsme my lidé ve vývojové jednotě směřování k životu a smrti. Naše existence zůstává navzdory pokroku dílčích věd tajemná a její tajemství obtížně dělitelná. Snahy o jednotlivé objektivizace upadají do totalizace redukcionismu, vedou ke společenské stigmatizaci a k dalšímu poškozování postižených.

Strach z duševních potíží a z podivínství je další nebezpečně živnou půdou duševních poruch. Takový strach však není nevyhnutelnou podmínkou bytí. Všichni přece a každodenně alespoň ve spánku prožíváme mnohé přechodné a zcela normálně změněné stavy vědomí. Již v dětství jsme se zklidňovali jistotu, že z noční můry můžeme uniknout probuzením, že i velmi obtížné duševní trýzně časem odezní a ustoupí. Později jsme se jim dokonce mohli naučit nějak rozumět. Mnohá špatná naladění si můžeme uvědomovat, hledět je doladit nebo jen nést dokud samy neodezní.

Duševně trýzněný a ve svém zdraví ohrožený člověk však také může ztrácet vědomí sebe, času, proměn, naděje, podlehnout zdání hrůzy bez konce, utrpení, které brání toužit. Jeví-li se hrůzy bez konce horší nežli konec s hrůzou, pak již volní vlastnosti selhávají, nejde již volat po statečnosti, ale po neodkladné a odborné pomoci.

Mnohý, méně duševně deptaný člověk je však schopen správně odpozorovat, že i druzí lidé včetně psychoterapeutů někdy ztrácejí kontrolu nad sebou a dopouštějí se mnoha chyb, přestupků a provinění, následně pro ně a za ně trpí. Všichni máme pro trable a duševní zdraví vypěstovanou pozornost, dovedeme jich využít, pomoci v těžkostech i zneužít je k osobním výhodám, k posílení vědomí vlastní duševní odolnosti.

Duševně trýzněný člověk, neznalý psychoterapie ani psychoterapeutů, z nich nemůže mít osobně odůvodněné obavy. Jen neví, nedůvěřuje, v omezené jistotě sebou snáze podléhá veřejnému anonymu, který svou pokleslost vydává za zdraví. Neví, že psychoterapie je čas a prostor chráněný ku zdraví a prospěchu klienta, propadá úzkosti, zmatkům, klamům, smyšlenkám, klade odpor a zastrašuje, hraje podobně jako v mnohých jiných vztazích o bezvýznamné výhody. Nedovede si představit, že by ušlechtilé cíle mohly být sledovány za peníze. Neorientuje se v pomluvách a idealizacích, v dobrých a špatných penězích.  Psychoterapeut, který chce od něj peníze i citovou otevřenost, se zdá být nesrozumitelným a rozporuplným. Jeví se mu jako podvodník nebo jako ještě větší pomatenec než on sám sobě. Psychoterapeut je milován nebo nenáviděn, nadhodnocován nebo podhodnocován. Klient nemůže přijmout svého psychoterapeuta jako člověka, dokud se neuzdraví a nemůže se uzdravit, pokud psychoterapeuta jako člověka nepřijme. Hledíme obě možnosti přiměřeně, trpělivě umožňovat a unést. Nemůžeme spěchat ani  příliš riskovat, nejméně ze všeho takticky klamat. Ohrožení jsou závažná. Psychoterapeutický vztah může být i poslední zdravou vztahovou možností našich klientů.

Dlouhodobý vztahový dluh klientů bývá až trýznivý. Strukturace psychoterapeutického procesu je odůvodněnou překážku nekontrolovatelně nezvladatelného rozvoje vztahů účastníků psychoterapeutického procesu. Dovoluje přiměřený rozvoj vztahových možností klienta v omezeném čase a prostoru. Vztahově chrání účastníky sezení.

Trápení patří k životu. Vždy jim již nějak rozumíme. Jsme nuceni s nimi zacházet, přestože předem ani důsledně nerozlišíme mezi situační a osobnostní indispozicí, přechodným a trvalým, nevyhnutelným a překonatelným, autentickým a neautentickým trápením klientů. Od proměn příznaků v čase a hlavně společného prožitku tady a teď na sezení směřujeme k jejich rozdílným podmíněním a významům.

Hledíme osvětlit jedinečný čas a svět, jinakého, o kterém se můžeme domnívat, že nevnímá celou vlastní spoluúčast na potížích, které ho postihují. Klientovi chybí představa jeho životních možností po ústupu potíží. Bývá naopak v zajetí rozličných, nereálných, do něj vložených a často až dosud účelově vkládaných představ o vlastní nedostatečnosti a vině. Ty ještě poměrně snadno přiznává. Představou o vlastní nedostižitelné dokonalosti a zásluze, ze kterých ve své vztahové nouzi utajeně čerpá sílu žít, nepřiznává ani sobě. Bojí se o ni, je jeho utajenou, chráněnou, poslední životní oporu, komplexem, ze kterého čerpá životní sílu. Nenápadně se jí nadýmá a anonymně páchne. Nechápe, že podcenění stejně jako přecenění, zavržení a  idealizace brání skutečnému vztahu, přiměřenému ocenění dobrých životních možnosti.

Otázka, co by vlastně trpící dělal, kdyby se nemusel trpět, osvobozuje k existenci. Přibližuje plnost životních možností, o které má mít trpící autentickou starost. Vystavuje ho situacím, ve kterých se musí rozhodovat pro některé možnosti a nést nenaplnění jiných. Trpící bývá zaujatý nešťastným a nesvobodným rozvržením sebe a světa. Toto rozvržení považuje za objektivní, neměnné a jedině možné, jen proto, že je tak narozený, tajemnými souvislostmi určený, ve světě zavedený, rodiči a institucemi potvrzený. Raději se drží za ruku svého starého, známého přízraku usurpátora jeho přirozených svobod, než by podal ruku neznámému, svobodnému, radostnému člověku. Raději trpí v bezpečí vězení a kauzálně deterministických představ, než by nesl svědomí, zodpovědnost a svobodou.  

Člověk vnitřně ztotožněný s trýzní se odmítá léčit. Svou trýzeň považuje za součást bytí. Přestože vždy nějak vnímá nestability a rozpory vlastního prožívání sebe a druhých, bytí a světa, jistotu sebou vyživuje zacházejícím prosazováním sebe ve světskostí světa. Zbytky svého narušeného duševního zdraví posiluje snahou o úspěch, skrytím a společensky tolerovaným poškozováním sebe, druhých a světa. Ztotožňuje se s rozumem, který podřizuje myšlenkové konvenci. Považuje se za zbaveného předsudků, aniž by tušil své myšlenkové a společenské šosáctví.

Slova ublížit a přiblížit jsou jazykově a významově blízko. Blízcí si nejen mnohé krásné a zdravé radostně předávají, ale také se ve zlobné úzkosti střetávají o bezvýznamné výhody, které emocionálně obsazují nepřiznanými existenciálními pocity. Podsouvají jim naléhavost opomenutých, zasutých a zanedbaných existenciálních významů. V urputnosti existenciálními pocity obsazených střetů o bezvýznamné, zástupné maličkosti se sráží do duševní „ne-moci". Nebývá snadné si to v jedinečnosti vlastní životní situace, neopakovatelnosti vztahů a především vlastních vývojových možností uvědomit. Je lehčí a lákavější upadat do vzájemně potvrzovaných idealizací a kýčů, do kriterií veřejných anonymů, nežli si uvědomovat zodpovědnost k sobě, sám ji nést, přiznat autorství, původnost své historie, smyslu života, odhodlat se mít existenciální svědomí, přiznat svou účast a vinu na dosavadním packaní vlastního žití.

Mají-li pokleslé životy jakýsi děj, pak většinou zacyklený v nepochopených a opakujících se životních omylech. Dějiny jdou mimo neautentické utrpení. To nemůže být pochopitelné rozumem. Svou nesmyslností láme, deptá a deformuje člověka více než utrpení autentické. Dějiny nezaznamenávají neautentická utrpení a neautentická trápení nemají dějinné rysy, smysl, ani přesah do tajemného.

Trýzněný člověk vnímá patologii a pokroucenost jako typologii a normalitu. Nadávkami diagnostikuje a diagnostikou nadává. Děsí se ztráty vysilující kontroly nad sebou. Odpor k jinakosti druhého projevuje vágním diagnostikováním druhých. Je v zajetí falešných zobecnění, nenávistných předsudků, chorobných představ o špatných vlastnostech druhých. Sebe i druhé úzkostně přesvědčuje, že právě ony špatné vlastnosti ho míjí. Osciluje mezi přeceněním a podceněním, obtížně nahlíží sám sebe a své možnosti. Trpí osamělostí i vztahem. Neunese sám sebe a nevydrží být sám se sebou. Žije-li v kauzálně rozvrženém světě, cítí se zavázán spoustu povinností, omezení, předsudků a pravidel. Když selhávají, opravuje je a tvoří další. Svobodní lidé, možnost a možnosti jeho vlastní svobody ho děsí. Vzdálenější mate předstíráním dokonalosti a zavazuje lichotkami. Blízké zneužívá a zanedbává. Vede zarputilé střety o pozice zástupných významů. Oslovuje a podporuje méněcennost druhých. Láká je do možnosti pokleslého pohodlí. Chválí bídu pokleslosti, usnadňuje zvěcnění a racionalizace. Podléhá představě, že převahu psychických ublížení způsobují lidé vzdálení, tajemní spiklenci. Chce se jim vyrovnat, sám se s někým spiknout. Své duševní zdraví považuje za nepochybné a samozřejmé. Dětství a své nejbližší idealizuje. Nic ho údajně nepřivádí z rovnováhy. Sám sebe chce vnímat především „normálně", tedy pokud možno neprožívat nic a se vším bez zábran, svévolně, pyšně a s pohrdáním zacházet.

Duševně trýznění vědí, že vzájemné ubližování je ošklivé a nepraktické. Cítí ho na vlastní kůži, mají pro něj zvýšenou vnímavost. Mou-li u něho být jako u vlastní možnosti, význam trýzně se jim ukazuje otřesně existenciálním a existenciálně otřesným. Mohou ho ve vzpomínkách zkrášlovat, popírat, racionalizovat, ztotožňovat se s pachateli, přijímat jejich rozvržení světa, citově a pocitově se uzavírat, nenávidět se za zrady jakkoli prožité, rozpínat se a pohrdat sebou. Aby to všechno mohli, nesmí sami sobě příliš rozumět. Otázka, co je čí pomoc, která pomoc komu, jak a za jakých podmínek prospívá a ubližuje je pro ně neúnosnou.

Naproti tomu autenticky a dějinně žijící člověk si v údělu své svobodné samoty klade otázku, kým kdy byl, kým je a ke které životní možnosti by rád směřoval, pociťuje, cítí a hodnotí rozdílná přátelství a nepřátelství, zodpovědně zvažuje komu chce a jak může vzdorovat nebo pomoci. Rozlišuje, uvážlivě mění své chování, stárne a vyvíjí se. Nese zodpovědnost za odkrytost vlastních skutků a odpovědí. Dává si úkoly. Jiné a jinak, je-li se svým člověkem, jiným člověkem, v menší nebo větší skupině lidí, mluví-li nebo poslouchá-li řeč ve více nebo méně chráněném prostředí. Je si vědom, že s rostoucími počty zúčastněných, v méně intimně chráněném a citově temperovaném čase a prostoru ustupuje možnost autenticity existenciálních prožitků. Je si vědom, že pokleslost bytí je nevyhnutelná. Vědomí, že odkrytá pravdivost bude opět upadat do pokleslosti mu mnoho nebrání v jemu vlastním výkonu bytí.

Názorově se setkáváme a střetáváme se o výklad a význam sebe, světa, legend, ambicí, očekávání a rolí, zápolíme o pravost názorů na svět, způsoby jejich výkladů a obhajob. Jsou existenciálně významné. Jde v nich o nás a o svět, o naše zdravé možnosti, o možnosti světa, o smysl toho všeho, vlastně o všechno. Prosazujeme se zpochybňováním druhých, odoláváme jejich zpochybňování a ve vzájemné propletení zpochybňujeme smysl zpochybňování. Nepřiznáváme si vzájemnou úzkost. Ve vyprázdněných gestech ztrácíme jistotu sebou, pohotovou samozřejmost svých postojů, vitalitu, radost, veřejnou zřejmost, společenskou váhu a o mnohé jiné významnosti.

Jsme v možnosti rozvržení sebe samého a druhých ve světě, zraňující i zraňovaní, existenciálně ohrožující a chránící sebe a druhé s jistotou nevyhnutelnosti smrti nás všech. Ta s niternou jednotou sebe samého, s možností naladění do citů a pocitů minulého, přítomného dění a budoucího očekávání přispívá k přiměřené jistotě sebou, k velkorysosti svobodně uvolněného postoje a zodpovědného skutku.

S úctou k jinakosti druhého vznášíme otázku, zda mu v jeho autonomní snaze můžeme pomoci. Naše otázka vyjadřuje znalost jak pomoci. Zavazuje ke spolehlivosti vědění, k respektu, k výhradám toho, komu pomáháme, k povinnosti nést zodpovědnost za případné nezdary své pomoci.

Jestliže vědomě směřujeme k výkonu bytí, jsme v rozpoložení ve kterém významně snižujeme riziko, že tomu, komu chceme pomoci mimoděčně ublížíme. Vnímáme druhého jako bytost, která nás přesahuje a vyučuje své bolesti, hledíme přispět k odhalení smyslu, který může bolest vyvážit. Jinakost druhého nám zpochybňuje vlastní představu o bytí. Přijímáme jinakost bytí druhého jako důvod vlastní pokory. Přijetí druhého je vzájemným ujištěním, že není citový a pocitový důvod k ublížení. Od jiného bytí se vracíme ke svému, nově obohacenému bytí. Sbíráme se unést potíže mnohých, unést sami sebe a nebýt k tíži své době.

Duševní onemocnění se často ohlašuje prohlubováním obtížně vysvětlitelných duševních pochodů. Spontánně se jim bráníme tak, že se nad nimi zamýšlíme, chceme je sobě i druhým ve vzájemné rozmluvě projasnit, dosáhnout ujištění, podpory a spoluúčasti. O psychickou pomoc žádáme blízkého člověka přiznáním psychických potíží. Nejsme-li schopni pokorného doznání vlastní nedostatečnosti, nebo ji druhý nechce nebo nemůže přijmout, ocitáme se v pokoušení pokořit ho, rozmetat svět druhého. Agresivním střetem narušujeme vzájemnou kulturu vztahů. Dáme průchod citovému napětí, rozbíjíme vzájemně vzniklou, neudržitelnou vztahovou kulturu. Mír a kultura jsou poškozovány, aby otevřely naděje na překonání duševních trýznění. Jsou-li naděje iluzorní nebo vzájemná závislost nepřekonatelná, střety nemají konců, pocity brání citům, konfrontace mravnosti, vůle zvítězit nahrazuje morálku. Vítěz nově rozvrhuje svět, ideologizuje  a idealizuje své mravy. Nová moc sílí novou kulturou.

Nejsme-li dost vyrovnaní s vlastními životními možnostmi, propadáme pokleslému sklonu demonstrovat moc a po-moc, která může zakrývat omezování možností, přirozených práv druhých, spontanity, vitality a zdraví. Ubližujeme-li nevinnému, připravujeme-li bez důvodu kohokoli o jeho přirozená práva, ohrožujeme také jeho a své duševní zdraví a to až po možnost tak významné ztráty duševního světa, že můžeme mluvit o duševním vyhasínání a umírání.

Je zřejmé, že člověk zahnaný do útrap jen obtížně nalézá sílu a důvěru, aby mohl o pomoc požádat, nebo žádost o pomoc vyslyšet. Jeho vnímavost a schopnost rozvahy bývá až tak úzkostně sevřená, zúžená,  že obtížně rozlišuje koho o pomoc požádat může, jak velký závazek pomoci druhému sám může přijmout.

 Blízcí duševně trpících již „nemohou poslouchat nesmysly", které trpící povídají. Dráždí je chování jejich obětí. Nemohou slyšet ani vidět důsledky trápení, na kterých se sice nějak podíleli, ale nemohou to přiznat. Konání trpících se jim stává nesrozumitelným. Ale právě tato nesrozumitelnost toho či jiného blízkého je hodná jejich pozornosti. Je klíčem k nemoci a zdraví. Skrývá tak, že odkrývá dynamiku trýznivých vztahů, možnost jejich změny a osobního uzdravení, kterou trýznitelé ani vnímat nechtějí nebo nemohou.

Širší možnost vnímat trápení postižených se otevírá psychoterapeutovi. Je jinak zúčastněný v léčebně strukturovaném rozvržení vztahu. Často nedisponuje ničím jiným, nežli sám sebou, otevřenou lidskostí, zdravou vztahovou možností, které se trýzněnému dlouhodobě nedostává. Není důvod dlouho otálet s návštěvou psychoterapeuta. Pravděpodobnost nevratných změn s pokračováním zátěžového vývoje roste, uzavírá se do dalších zakřivení časů.  

Spontánní péče o emocionalitu nejbližších je společnou oporou vzájemných vztahů a společného zdraví. Pároví, rodinní a skupinoví psychoterapeuti tedy a tak mohou hovořit o párovém, rodinném a skupinovém zdraví. V jejich pojetí je vždy celá pospolitost zdravá nebo nemocná. Zdravé společenství pomůže každému nemocnému k uzdravení. Nemá potřebu uchovávat rozdělení: „ty jsi ne-mocný a my z-draví" charakteristický i pro mnohá duševně léčebná zařízení, ale táže se po účasti každého na poškozeném zdraví, na „kulturní patologii" společenství, které by mělo léčit. Možnosti proměn rolí jsou vyloučeny.

Pomoci nejsou přehledné. Nejen, že se psychoterapie různí a diferencují, ale také se vzájemně prolínají, doplňují a potvrzují, vědecky, filosoficky a kulturně obohacují. Ve vzájemném prostupování se jejich postupy zjednodušují, popularizují, vyprazdňují a znehodnocují. Možnost jejich dostupného zneužití k osobní a profesionální manipulaci mimo léčebné účely se rozšiřuje.

Psychoterapie, psychoterapeut, klient, prostředí, vše je ve významné proměně nezvratného plynutí času. Máme však důvod se průběžně projevovat, vyhledávat a nabízet pomoc, dávat vědět, kde se právě nyní ten nebo onen z nás nachází, které horizonty a jak se mu ukazují, které bezpečně vnímá a k jakým možnostem odhodlaně směřuje.