"Co žereš, že seš tak blbej?"

Jindřich Holý

„Ze zvláštní polévky žiji zde na zemi." -- Chce se mi odpovědět na
pubertální otázku, která ani tehdy nebyla otázkou, ale odsudkem.
"Podávám polévku do ještě nebo již bezzubých úst, k podpoře života,
který vázne." -- To ne, to bych rozhodně odpovědět nemohl, přestože o
život jde. Štve mě zvěcňování lidí, nesrozumitelně úzkostné a úskočné
poškozování naladění a vědomí jiného člověka konané s utajenou nadějí na
vlastní, neobyčejně obyčejný prospěch. Neunesu přesvědčení, že by láska
mohla být sublimovaným sexem. Připadá mi pravděpodobnější, že by sex
mohl být pokleslou láskou.

Dokonce i v psychoterapii může dojít k takovému citovému zneužití,
přestože etický kodex se proti takové možnosti vzpírá.
Psychoterapeutická kultura však košatí do nepřehlednosti, planí a láme
se do možnosti zneužití. Každá dobrá psychoterapie je také
existenciální. Pocitová vnímavost k rozdílným výkonům bytí osvětluje
citový základ významů a vzájemnost existenciálních a vztahových prožitků
v životě a v psychoterapii. Ty příjemné jsou snáze přijímané a již tím i
léčivější.

Potřebujeme milovat, abychom žili. Když nemilujeme, jsme bytosti nudně
nicotné a úzkostné. Nesrovnatelně úzkostnější a nudnější, než si
dokážeme přiznat. Jsme osaměle úzkostní a nudní až k uzavření všech
možností. Jsme tak existenciálně úzkostní a podobně poklesle nudní,
melancholičtí, sentimentální, idealizující a kýčovití, dokud nás tato
pokleslost k smrti nesevře silou popření toho všeho.

Existenciální rozpoložení nemůžeme nemít. Můžeme si jen však sami před
sebou a vzájemně skrývat. Podporou jiných svých naladění můžeme ta
existenciální zahánět, nevnímat, zabydlet se v rozvržení vábivých
požitků, snít o nekonečně modrých horizontech blažených ostrovů. Můžeme
se lopotit za vidinou nedostupných prožitků, věřit, že ty dostupné jsou
slabé a neuspokojivé, usnout v idealizaci až po znicotnění života,
vyměnit možnost být pro sebe a sebou za zneužité bytí bez subjektu,
zahánět otupělost stupňováním extází vjemů, demonstrovat gesta emocí,
jako jsme donedávna přispívali ke zbytňování sexu, aniž bychom to nebo
ono dovedli střízlivým prožitkem k porozumění životu.

Existenciální slepotu institucionalizovaného narcismu pracovních a
psychoterapeutických skupin můžeme zastírat vzájemným potvrzováním
správného vidění, zlehčovat důsledky vzájemných zneužití, mlžit čas
zmařených možností a tak dlouho tápat v mlhách, dokud si neuvědomíme, že
existujeme, že psychologie nebo psychoterapie bez existenciálního
rozměru ani nemůže být myslitelná.

Důsledky existenciálně pokleslých skutků bývají tíživější než odhodlaná
vyklonění do vědomých absurdit bytostných omylů. Můžeme si vzájemně
pokleslost chválit, osobní nicotu zastírat konvencí gest veřejných
anonymů, odosobnělých estetických forem, neosobních prožitků a postojů
bez přiznaného významu pro kohokoli, popírat svobodu a zodpovědnost za
bytí a jeho smysl.

Podoby a podobnosti úzkostných pokleslostí jsou obtížným, nesnadno
vnímatelným kulturním dědictvím totalit. Prostupují mnohým výkonem, také
psychoterapeutickým. Psychoterapeut, který si není vědom vlastních
existenciálních pocitů, nemůže dobře přijmout a ošetřit ty klientovy.
Existenciální úzkost psychoterapeutů by neměla být jejich skrytou
profesionální slepotou. Nelze ji zakrýt profesionálním gestem ani vůlí
po institucionální moci pomoci. Souvisí s nedostatkem osobní pokory.

Zahledět se do nicotné prázdnoty vlastních očních důlků, hledět do
nevyhnutelného konce, do nevyhnutelné nemožnosti všech svých možností
způsobuje otřes. Horizont existujícího se zatřese a přeskupí. Vzít pak
na sebe bytí, odhodlat se k existenci je obtížnější, nežli unést
ublížení, proměnit niternost poškozenou zlobou v touhu po dobrém,
přijmout etickou orientaci otřeseného a solidaritu otřesených. Ožívá-li
člověk k novému životu, pak z touhy, víry a radosti rozumu, které
otřesenému zůstaly.

Psychologie začíná právě tam, kde si začínáme uvědomovat jedinečnou
odlišnost niterně otřesených, poškozených a znovu rozvrhovaných světů
skrze ty své. Může se rozvíjet v důvěrném bezpečí zdárně založeného a
rozvíjeného psychoterapeutického procesu. Důvěrné bezpečí dává jistotu
bytí, zbavuje ho zdání, odemyká ho k otevřenosti světu, řeči a pravdě
bytí. Otevírá pocitovou zkušenost, svobodné nahlížení horizontů, na
kterých bytí a svět ukazují ve srozumitelné jednotě. Jedinečný význam
myšlení přichází od existence k věci samé a k existenci se navrací.
Spolu s ním jsou v pohybu jeho obsahy a formy.

Pohybu myšlení prospívá otřes samozřejmých jistot, bezpečí po obratu
způsobeném otřesem. Léčíme člověka, ne jeho symptomy a diagnózy. Léčíme
tak, abychom odstranili překážky přirozeného vývoje, abychom nezastavili
samotný život.

V existenciálním rozpoložení si rozumem osvojujeme sebe ve světě a také
tak svět i sebe ponecháváme. Netážeme se chybně, ale tak, jak o sobě, ve
světě a toho času víme na to, co vědět chceme. Tážeme se navzdory nicotě
samozřejmých odpovědí. Jsme-li cele u věcí samých, svět přichází ke
světlu rozumu. Myslíme tak, jak existujeme, myslíme existenciály.

Evropa má otřesné dějiny, Evropan pak naléhavou otázku jejich smyslu.
Jestliže se zdravý vývoj bílého severu zauzlil, je důvod se tázat, zda
nemůže být existenciální filosofie cestou a fenomenologická
psychoterapie zdravým krokem.

Když se klientovi vrací zdraví a otevírá svět, zajímá se také o mě. Ptá
se: "Jak, že jsem...?" Neodpovím mu otázkou: "Proč je pro vás právě tato
vaše otázka až tak významná, že mi ji kladete?" Ne, že by mě to
nezajímalo, nebo to dost jasně věděl, ale nechci nést riziko, že bych
takovou otázkou mohl klienta vykloněného do očekávání odpovědi upustit
do nezdravých otázek, potvrdil mu podezření, že bytí s ním jen
předstírám, připravit ho o vědomí samozřejmého nároku na odpověď, o úctu
k významu jeho otázky, o vědomí jeho významu, o jeho možnosti překonání
vztahové úzkosti. Hledím klientovi nabídnout srozumitelnou odpověď.
Pokouším se odhadnout aktuální význam klientovy otázky z jeho
rozpoložení, významové naladění v ní, abych podpořil jeho důstojnou
jistotu sebou, odhodlání vzít na sebe své bytí. Odpovím odpovědí,
abychom oba a společně mohli pobýt v jeho pravdivé odkrytosti. Klientova
otázka na začátku psychoterapie: "Na kterou diagnózu se specializujete a
jakých dosahujete výsledků?", "Léčíte sociální fobie?", nebo "Léčíte
hraniční poruchy osobnosti?" měla podobný význam. Takové otázky nemohu
zodpovědně zodpovědět. Mohu jim rozumět, jako otázkám klientovy důvěry k
možnosti svěřit se mi, být v prožitku svého bytí se mnou. Nechci klienta
znejistit odpovědí: "Léčím existenci." Úzkostné zakrytí psychoterapeuta
terapii neprospívá, psychoterapeutova exhibice bere klientovi důvěru v
sebe, zakládá možnost soutěživého ublížení. Hleďme rozlišit zdravé
možnosti důvěrného odkrývání od nezdravých.

Bezpečná vztahová souměrnost podporuje vývoj. Možnost sebrání se k
otevřenosti volá po obdobném odhodlání jiného. Každý směr a
psychoterapeut však léčebně zachází s otevřeností trochu jinak. V lepším
případě se zřetelem k potížím klienta. V horším případě na klientovi
nezávisle, podle zvyklostí, názorů a přesvědčení směrů, škol a skupin.
Zdůrazňování jednoho nebo dokonce jediného způsobu otevřenosti vede k
opomenutí jiných způsobů otevřenosti a tím i k omezení pestrosti bytí a
světa. Absolutizace psychoterapeutova způsobu otevřenosti umožňuje
vztahově porovnávat otevřenost, vytvářet vztahovou hierarchii,
nahrazovat psychické symptomy vztahovými. Autoritativně otevřené způsoby
psychoterapeutů neprospívají dokonce ani zdraví zdravého člověka. Každý
má mít sobě podobná tajemství. Otevřená autorita málo dává a mnohé bere.
Snáze upadá do chyb. Bez konce vázne na teoretických předpokladech
psychoterapeuta a na klientových fantaziích o něm. Otevírá možnosti
obtížně prokazatelných avšak drtivých citových zneužití.

Sama agrese již vůbec neléčí. Může otevírat stará zranění a provokovat
spontánní uzdravení, překonávat úzkost, ale sama vždy poškozuje, vytváří
sdílenou, pyšnou svévoli, také brání ošetření existenciálních pocitů a
zakládat možnost zneužití. Dokonce i zdvořilost může zakrývat
přezíravost chladné pýchy a konfrontaci moci.

Vzájemně sdílíme naladění a rozpoložení. Přijímáme je, nebo odmítáme,
často i zároveň, tedy s obtížemi ambivalence. Směřujeme-li ve střetu
zájmů proti sobě, prožíváme depresivní naladění druhého jako výhodu k
prosazení sobě příznivých možností. Jsme-li naopak v souladu významů a
zájmů spolu, depresivní naladění druhého vnímáme jako zúžení vlastních
možností, jako vyklonění do vlastních depresivních rozpoložení.

Všichni se bojíme, že budeme podvedeni, ošizeni o věcný díl významově
obsazeného světa. Snad nám ani tolik nejde o vlastnictví jako o
svobodnou možnost vnímat, osvojovat, ponechávat, rozvrhovat, vykládat, k
životu milovat, ničit a pečovat o to, co je tak významné, že nám za to
všechno stojí. Vnímejme prolínání významů, přirozených práv a smyslu
rozdílných rozpoložení lidí. Ošizení o ně není jen věcným omezením,
výrazem vztahových možností, ale i ponížením, zavržením, zúžením
existenciálních vyhlídek. Ošizení vytváří duchovní, duševní,
inteligenční, mravní a etickou bídu. Je poškozením důvěry, křivou ražbou
lidí a světa a naproti tomu dobrým důvodem k mravnímu vzdoru filosofů a
básníků.

Rodinné legendy, historky, historické výklady, báje, mýty, básně a
názory na svět, dnes dokonce i psychoterapeutické školy a směry,
vyjadřují naladění jedinečných duší a duší komunit. Jejich kultury jsou
zauzlením času. Jsou událostmi, které nikdy tak zcela nebyly a přesto
jsou. Žijeme a lidská společenství žijí živostí svých duší. Jejich
proměna je i proměnou jejich bytí. Se ztrátou nadějí, důvěry a víry se
stávají zdáními jistot a nebezpečným jedem zemřelých bohů a falešných
proroků.

Bytí jinověrce naplňuje věřícího pochybnostmi, strachem ze ztráty
vlastní víry, z odhalení klamu, omylu, zbláznění se, z duševní smrti,
která tu s možností ztráty víry v domácí totalitu již je. Horší nežli
jinověrec může být snad jen názorový odpadlík, ten, který opustil
domovinu, společné slastné omezení. Připomíná věřícímu úzkostnější
znicotnění nežli smrtelné. Lidé přece nepřestali umírat pro víru.

Myšlenky nesou punc času, který je prověřuje. Život rozumově aktivního a
duševně zdravého je návazností srozumitelných proměn. Naproti tomu v
nezdravě prožívaných změnách stavů vědomí chybí čas a smysl změn. Jsou
prolínajícími fragmentacemi.

Ani otřes nemusí být traumatem v analytickém nebo úrazovém významu. Může
být pouhým prožitkem poklesu nebo jen možností poklesu vlastního bytí.
Nemusí být ani tolik zážitkem vpádu vnějších okolností jako zvnitřněné
účasti v něm, obtížného vymezení a srozumění s časovými významy. Přijetí
a pochopení otřesu probíhá novým náhledem na to, co z minulosti
významově trvá. Nemusí jít ani o to, co se skutečně stalo nebo nestalo,
jako o to, co a jak se významně stát mohlo. Návrat do zastření nebo
idealizací pokleslých vztahů zpravidla neodstraní vztahové souvislosti
potíží. Ty mohou trvat a obtížné příznaky obnovovat.

Čas psychoterapie je časem služby klientovi. Klient je jinakým,
ohroženým, blízkým cizincem, dobrovolně prodlévajícím a pohybujícím ve
společném světě s psychoterapeutem. Klient rozvrhuje svět, nese potíže,
rizika z vlastní otevřenosti a ještě společné psychoterapeutické dílo
platí. Jeho vklady do společného díla jsou významnější nežli vklady
psychoterapeuta. Ten si jen kazí zdraví. Vždy je za co klienta ctít a
chválit. Již za to, že vůbec přišel, nebo se dokonce otevřeně projevil.
Přijetí a uznání mu pomáhá více než úžasná interpretace.

Klient bývá neúplný, uražený urážkami, které nesměl přiznat a tím méně
významově projevit. Těžce, trýznivě a zlomeně chorý častěji nenavštíví
psychoterapeuta. Když ho již navštíví, pak mnohé své možnosti vzájemného
sdílení v odporu k psychoterapeutovi a k psychoterapii promarní. Těžce
chorý raději dohání do psychoterapie své blízké. Nepomůže si. Nedovede
si představit, že psychoterapie blízkého povede k rozšíření jeho
životních možností a tím k prohlubování rozdílu vztahových možností
obou. K psychické péči o sebe pak bývá donucen vývojem událostí a
společenským tlakem.

Na sezeních zpravidla jen sbíráme poškozené zbytky převážně obyčejně
obyčejných psychických funkcí. Skládáme je do celků, do úplnosti, která
slibuje plnější život. Nepřidáváme k životu teoretické konstrukty ani
zdánlivá prozření, ale zbavujeme ho bláhovosti a zpochybnitelných
myšlenek, vracíme životu jeho nezpochybnitelné možnosti. Vyzdvihujeme je
jen k novému náhledu na to, co z minulosti významně trvá, obnovujeme
významově přiměřené prožitkové vidění.

Nejsou obecně dokonalí, jsou snad jen více nebo méně špatní
psychoterapeuti pro toho nebo onoho klienta. V pozdějších fázích
psychoterapie je však vždy a na každém klientovi, aby na sebe bral stále
větší díl zodpovědnosti za své vývojové změny, bral na sebe své bytí až
do průkazné zbytečnosti té které psychoterapeutické péče. Oporou
psychoterapeutických procesů je stálost terapeutova zdraví, smysl pro
jedinečnost klientova zdraví, respekt ke klientovým životním možnostem a
důvěra v bezpečí psychoterapeutických postupů. Jsme-li z vlastních
otřesů dobře zahojeni, máme-li je dobře propracované, vnímavě otevřené a
citově přístupné, můžeme ve svém horizontu provázet jiného po jeho cestách.

Psychoterapie rozhodně není tvrdou nebo paradigmatickou vědou.
Nepohybuje se po ladných obloucích velkých myšlenkových systémů, ani po
vědecké průkaznosti teoretických dálnic, ale táže se na stinných
stezkách lesního života po smyslu jedinečných kroků, těžce kráčí,
klopýtá, klouže po zpěněných citech, více naslouchá a hledí nežli koná.
Nevládne výživnými vyvařovnami, nenabízí hostiny, jen přikládá pod
kotlíky jedinečně míchaných a stravitelných polévek. Kolébá mnohá
tajemství. Ví, že "Co jednomu med, to druhému jed!" Nepřidávejme
klientům bláhové smyšlenky. Bláhoví jich mají dost. Pečujme o samozřejmě
obyčejnou člověčinu.