Psychoterapeutický vztah

                                                                        Jindřich Holý

Vše, co se v psychoterapii děje a dít má, ale i to, co se dít může, nebo by se naopak dít nemělo, dít se nemůže, ba rozhodně nesmí, zakládá léčebný vliv psychoterapeutického vztahu. Nebylo, není a možná ani brzy nebude teoretickému myšlení a empirickému zkoumání dost přesvědčivě zřejmé, čím vším a jak vlastně my psychoterapeuti léčíme. O to méně zřetelně to mohou tušit naši klienti, ještě méně zainteresovaná veřejnost a nejméně asi ta kulturní.

Víra v dobrý rozum mě svádí k domněnce, že jako psychoterapeut léčím a my všichni v této profesi léčíme jedinečným a proto neopakovatelným psychoterapeutickým vztahem. Ten je nejen léčebným rámcem, ale někdy i rozhodujícím léčebným faktorem. Léčebný vztah je v mnohém významu protikladem vztahu, který působil při vzniku psychických potíží klienta. Příznaky často poukazují k vývoji narušení a spontánní obnovy zdraví, k možnostem terapie.

V čem je psychoterapeutický vztah nepochybný, nezpochybnitelný, iluzorní, nepochybně iluzorní, iluzorně nepochybný nebo naopak pravdivý, tedy odkrytý? To jsou významné otázky psychoterapeutického procesu a důvěry v jeho smysl. Porozumění vztahu má význam pro snášení nebo ukončení vztahových potíží terapie a způsobu života. V každém psychoterapeutickém směru, s každým psychoterapeutem a s každým klientem psychoterapeutický vztah vždy jinak ovlivňuje léčebné procesy, podobu a stálost výsledků terapie a tedy i další vývojové možnosti klientů. Je na každém psychoterapeutickém směru, psychoterapeutovi a klientovi, zda si otázku psychoterapeutického vztahu klade a jak se nad ní zamýšlí. Pokusím se radikálně ontologicky, existenciálně a fenomenologicky uvidět a co vidím, srozumitelně vyjádřit.

Vědomě léčebný vztah může vzniknout, když alespoň jeden z  účastníků není v tom, co chce ošetřit, nakažlivě nemocný, má vytříbený smysl pro mnohé sklony života k duševnímu zdraví a k nemocem a odhodlá se použít svůj zdravý vztah k jinému člověku jako prostředek jeho léčby. Domnívám se, že psychoterapeutický vztah je významově strukturovaným, profesionálním vztahem, rozvrženým psychoterapeutickou smlouvou a etickým kodexem k výkonu profese. Je jedinečně osobní, rozvinutý ve vzájemných možnostech klienta a psychoterapeuta k výkonu společného léčebného díla, v prožívaných útrapách, matoucích atrapách a nicotných zdáních společného času. Psychoterapeutovo bytí, spolubytí, jeho existence a smysl pro podobné klientovy možnosti být, usnadňují léčebné změny a podporují kvalitu jeho života.

Nejsme zdraví ani šťastní, nezdraví ani nešťastní, snad podráždění, napjatí, hustí, zabrzdění, zadlužení, uskřípnutí, nebo uvízlí v pokleslých závislostech, zabředlí do nesrozumitelných úzkostí to všechno popírajících gest. Stále tíživěji ztrácíme druhého, Boha i sebe. Stydíme se za nedostatek souladu s veřejným časem, dobovým trendem. Tajně si přejeme více úspěchu, respektu, charismatické přitažlivosti, bezstarostné radosti a kdo ví čeho všeho ještě. Trpíme pocity provinění za odmítnutí konformity, veřejného anonyma, za pády do samoty, nezodpovědné nevyhraněnosti, nedostatek předvídavosti, odvážného odhodlání atd.

Davové ohlupování nám zpochybňuje autentické touhy. Nutí nám soutěživá gesta štěstí, vztahové idealizace, zdání a iluze prožitků. Jsme svědky masového úpadku schopnosti přiměřeně prožívat a usilovat, umělé tvorby potřeb, stupňování nechtěné konzumace a bezdůvodných extatických vytržení. Žijeme obtížné životy bez zřejmých významů těchto obtíží a smyslu úsilí o jejich překonání. Mnohé konáme, přestože již dávno nevnímáme původní smysl tohoto výkonu. Jsme vyprázdnění, dezorientovaní a to se teprve blížíme k vrcholným možnostem dříve netušených absurdit.

Klient má potíže s rozuměním sobě. Nedostatek sebereflexe mu brání reflektovat svět, sebe a druhé v něm. Vztah psychoterapeuta k němu mu je zvláště nesrozumitelný. O možnosti pokusit se porozumět svému psychoterapeutovi si vůbec netroufá uvažovat. Očekává okamžitou úlevu, nevratné odstranění jeho trápení.

Klient neví, o čem a jak má s odborníkem na duševní potíže mluvit. V komunikační společnosti komunikuje o mnohém, jenom ne o srozumitelných významech vlastních prožitků. Intelektuální zmatek neosobního vědění odborníků ho vábí zdáním objektivity. Uvíznutí v pýše nadosobního pohledu usnadňuje bezstarostné zabydlení v devastovaném světě. Dovoluje klientovi neprožívat osobně bolestivé, nepociťovat a necítit nepříjemné. Brání mu v mnohém plném, spontánním prožitku a v jeho svobodném projevu.

Klient by chtěl vládnout přiléhavě odkrývající řečí, nechce jí však posloužit, poddat se jejímu živlu, moci řeči, nechce nést tíži jejího hledání, trpět pro řeč. Přeceňuje a zároveň podceňuje, protože nezpracovává záchvěvy svých hnutí, nerozpozná jejich významy, slibné naděje, závazné povinnosti k nim. Často mu schází i obyčejná schopnost mluvit ze sebe a za sebe, nést za svá slova zodpovědnost. Netuší, že pramálo záleží na tom, o čem s psychoterapeutem mluví, více na tom, jak s ním mluví a nejvíce na tom, co a jak mění. Je nesnadné ho přesvědčit, že nejde o správnost myšlenek a slov, jako o možnost být chvilku svobodně a po svém spolu, v tiše radostné důvěře sdílet jeden druhého.

Pokud klient promluví, psychoterapeut ho stejně uslyší v sobě vlastním rozvrhu naslouchání a pokud se mu klient v prožitku odhalí, psychoterapeut ho uvidí jen v sobě vlastním rozvrhu vidění prožitku. Ať se ve společné řeči začneme přibližovat kdekoli, vzájemná setkání u shod a rozdílností našich světů nás nakonec neminou. Jde o to, nelekat se jich, otevřít se jim, porozumět možnostem změn ku zdraví a lepší kvalitě života. Nebát se otázky, ustát střetnutí, neztratit smysl projevu, vnímat ho tak, jak byl významově kladený a neupadat do zbytečného prožitkového klamu a častého úzkostného vzdoru.

Psychicky narušený člověk si skrze svá poškození prožil zavržení, nemožnost sdílení vlastního světa s druhými. V úzkostné snaze nezůstat v osamění přijal postoj veřejného anonyma, naladil se do jeho rozpoložení, oslabil schopnost sobě vlastních prožitků, ztratil jistotu sebou. Nepomohl si však tím. Nedosáhl citového uspokojení. Ústupem ze světa otevřel možnost někdy až inflačního rozpínání jiných. Zřeknutím se povinností k sobě usnadnil zotročení sebe povinnostmi k druhým. Do psychoterapie vstupuje s narušenou samozřejmostí sebe ve světě, v úzkostné dezorientaci, v nepříjemném tušení, že patrně je ve vážném nepořádku, ale každému to snad nemusí být hned patrné; „mnozí jsou přece také čímsi zvláštní až podivínští".

Mnohý klient je v naději, že by mohlo stačit i neznatelné málo a původně samozřejmá jistota sebou ve světě by zase mohla ukazovat cestu, jak tomu bylo, než se samozřejmá jistota sebou v symptomatickém příznaku rozplynula. Netuší, že on a jeho svět jedno jsou, že opětovné nalezení samozřejmé jistoty sebou ve světě je nepoměrně obtížnější nežli do něj v mateřském teple lásky, výživy, péče a podpory z poporodního šoku vstupovat, a neví to nejen on, ale většinou ani ti, kdo by mu léčebné proměny rádi usnadnili.

Pečujeme o klienty zraněné střepy vztahů a ostřími vztahových významů. Zkoušíme s nimi vytvářet psychoterapeutické vztahy, zatímco mnozí tuto snahu nechápou, nebo se vztahových možností děsí a brání. Hodnotné vztahy neprožili, o vztah nestojí, v jeho léčebné možnosti nevěří. Psychoterapeut bývá v očích stabilizovaného klienta jen další z řady mazaných lidí, který by ho rád nezodpovědně zneužil. Akutně traumatizovaný klient se naproti tomu jako příslovečný tonoucí chytá stébla, ale o to méně rozumí a zodpovědně spolupracuje.

Zdravě rozvinutým psychoterapeutickým vztahem vytváříme předpoklad vývojových změn klienta, rozvoje jeho vztahových možností a odhodlání nést vztahové potíže. Vztah s klientem hledíme opřít o nejvýznamnější trosky jeho minulých vztahů a zároveň ho z naší strany přehledně strukturovat. Vysvětlujeme smysl psychoterapeutického procesu, zbavujeme ho především těch zdání, idealizaci a iluzí, které se podílely na vzniku klientových potíží a brání jeho uzdravení.

Za jakýmsi zvratem nedostatku potvrzení a přijetí sebe, když mě nebo kohokoli jiného svět neocení, nerespektuje, mohu začít odmítat svět i sebe, tíhnout k nicotě, chtít jakoukoli opravdovou bolestí vystoupit z toho všeho nesnesitelného, až po možnost ublížení sobě. Mohu chtít svět oběhnout z nějaké jiné strany a na předpokládaných cestách zabloudit. Mohu se začít otevírat neobvyklostem, v jiných naladěních obtížně představitelným možnostem, jiným rozvržením světa a sebe, možnostem zločinců, sebevrahů, rebelantů, dobrodruhů, bláznů, viníků, provinilců, podivínů, nepřizpůsobivých občanů, rázovitých výstředníků, excentriků a mimoňů. Mé příznaky budou skrytě ukazovat výsledky snah přiblížit se a zároveň zůstat svému nepotvrzení a nepřijetí věrný, navzdory tlaku světa sám sobě podobný. Příznaky budou poukazovat k částečně nezdařilým pokusům o překonání vývojových potíží, případně jiných možností účasti na síle a mohutnosti života.

Klient trpí postupným vytlačováním ze světa a ze sebe. Potřebuje hřejivý tep živého člověka, bezpečí ruky pevné a laskavé, která mu dovolí postupný návrat k sobě a do světa, potřebuje účast na zdravém prožitku druhého. Potřebuje nahlížet a vybírat si z mnohé pestrosti spontánních prožitků, opakovat prožitky sebe ve světě, očekávání prožitků i vzpomínek na ně, pomíjivosti chvíle i trvalosti jejího významu, který by mohl podepřít smysl v čase zmaru, dobrat se samozřejmé jistoty sebou a také se odhodlat k možnosti její ztráty, výklonem z úzkostného lpění na životě umožnil životu nový počátek rozmachu.

Životní pohyb je nevyhnutelně a bytostně zapletený. Fázujeme-li ho, nezbývá než přiznávat neuzavřené zakřivenosti vývojových fází a protichůdné pohyby času, opakující se návraty, nové začátky a počátky. Podobně jako onemocnění a ztráta sil posouvá čas ke smrti, uzdravení, obnova a nalezení nových jsou pohybem protisměrného času. Již samo vědomí možnosti takového pohybu času člověka osvobozuje.

Prožitky vlastní existence jsou fenomenální. Nevyhnutelnost smrti zakládá úplnost života. Otevření ztrátám možností volá po smyslu ztrát. Starosti o život mohu život zachránit i zničit. Život můžeme snadněji brát a mařit, než předávat a zachraňovat. Uzavíráním nebo otevíráním životních možností jiných lidí získáváme nebo ztrácíme jen málo významná zdání vlastních výhod. K plnosti výkonu vlastního bytí a k prožitku života se dopracováváme postupným vyrovnáváním se s nemožností postupně všech jiných možností životního konce.

Sami a v samotě bereme na sebe své smrtelné bytí. Takto oddělení jsme úplní, svobodní a zodpovědní. Nic jiného nám ani nezbývá. Sami a v tomto odhodlání však nedokážeme dát šanci životu, který by nás mohl přesáhnout. Potřebujeme druhého, jiného, abychom si vzájemně mohli dávat sebe, mohli se podporovat v možnostech prožitku a žití a ještě raději prožitku žití. Ve vztahu však dokážeme autenticky, citově přehledně a významově souměrně být, teprve až dokážeme být až k smrti sami.

Takový a jakýkoli jiný avšak původní a pravý prožitek pocitu nás vždy zaskočí. Překvapí, že tu již je v absolutní plnosti nečekaného, nesrozumitelného vytržení. Je jistotou bytí, významově orientuje, probouzí a uklidňuje touhu. Dává smyslný smysl. Poukazuje ke skrytosti smyslu mnohého, co tu je. Pocitový prožitek ukazuje k fenoménu. Citové prožitky jsou stálejší, významněji očekávatelné, rozpažené v čase a náchylné ke stabilitě prožitků.

Možnost prožitku a nepochybně pak sám prožitek je i prožitkem vlastní existence a to bez ohledu na to, zda to bezpečně víme, nejasně tušíme, nebo nás to nikdy ani nenapadlo. Víme o sobě skrze prožitek. Žijeme v prožitku. V prožitku se i vztahujeme. Nemůžeme se vztahovat mimo prožitek.

Prožitek je vztahově nosný. Ti co neprožívají, působí nudně. Ti, co prožitek předstírají, působí falešně, mravně zkaženě, odpudivě. Kdo uvízl v prožitkové konvenci, ten se v ní i rozplynul. Pozérovým gestům nedůvěřujeme. Kdo neprožívá, není sám pro sebe a tím ani pro druhé. Nezaujme sebe ani druhé. Je mimo vztah, svobodu a zodpovědnost. Prožitek nás zavazuje k významu a zodpovědnosti za význam. Prožíváme-li příliš, neuneseme prožité, ztrácíme schopnost žít. V každé možnosti prožitku a formě jeho projevu jde o možnosti a nemožnosti života, jde o život.

Vzájemně si pomáháme a bráníme v mnohých bytostně významných možnostech prožitků. Sdílíme stejné, návazné a doplňující prožitky. Bráníme a pomáháme si v prožitcích bez ohledu na to, zda o tom otevřeně hovoříme, dáváme si to nejasně najevo, nebo se řeči o tom důsledně vyhýbáme. Schopnost otevření se k prožitku podporuje život, je jeho důležitým projevem, významnou podporou a smyslem.

Jsme úzkostnější, než si dovedeme představit. Nemůžeme-li ke své úzkosti, nemůžeme ani k mnohým jiným prožitkům. Nemůžeme-li k mnohým jiným prožitkům, nemůžeme ani k úzkosti. Mnohými změnami ztrácíváme a získáváme schopnosti pocitově, citově, významově prožívat. Jejich léčebné návraty nejsou snadné. Je snadnější pečovat o kvalitu prožitku, pokud ještě alespoň nějaká možnost žitého prožitku trvá, než ze vzpomínek na vzpomínky probouzet prožitky vyhaslé. Vzpomínkou na vzpomínku pak probouzíme místo citu sentiment, místo autentického pocitu pocit neautentický a místo umění kýč.

Naše nenalezená úzkost, často bytostná úzkost bezpečně nalézá strach, strach z člověka, z možnosti ohrožení ze vztahu s ním. V nezpracované úzkosti vnímáme vztahové podněty druhého jako ohrožující. Prožíváme ohrožení i tam, kde není. Prvky konfliktního jednání pak dají strachu podložená odůvodnění. To by se ovšem v léčebném procesu stávat nemělo. Psychoterapeut by měl mít více propracovanou a vědomí přístupnější úzkost než jeho klient. Ta by mu pak měla dovolit nahlížet mnohou pestrost prožitků a využívat mnohé, v psychoterapii tradované a třeba i tento obor přesahující rejstříky vztahových možností.

Možnost být vnímáme v citové a pocitové rozpolcenosti významového prožitku. Ztrátu citově podpůrné vzájemnosti prožíváme jako úbytek schopnosti žít. Proporce soutěživé ambivalence vztahových prožitků blízkých a nejbližších vzájemně brání možnosti být. Ústup nebo odchod jednoho otevírá možnosti druhého. Vzájemně důvěrná srozumitelnost obtížných naladění život zklidňuje, posiluje a dává.

Existenciálně významné prožitky jsou neopakovatelné. Každý máme své. Jejich pestrost se obtížně zobecňuje a sděluje. Řeč je ukazuje v básnění. Řečnění je zneužívá, vyprazdňuje a v pokleslosti ztrácí. Odpovědi existenciálních filosofů a psychoterapeutů na otázky, zda smrt bližního může být děsivější nežli ta moje vlastní, co je a není existenciální, existující a existenční se různí. Proto se v psychoterapii raději držíme těch svých bytostně významných prožitků tak, jak je máme a nezasouváme je za jiné, i jakkoli filosoficky prokazované.  Zdržujme se u těch svých, nesrozumitelných, nevyjádřitelných, nehotových, neuchopitelných.  Snášíme strázně marné touhy po přiléhavé srozumitelnosti řeči.

V tom všem pracném hledání zcela určitě nejde o spory o pocity. Nejde ani o přiměřené prožitky pocitů, přestože autentické a tělesné pocity projasňují hodnotové a vztahové možnosti a dovolují fenomenologické vidění více než dojmy, city a fantazie. V pocitech jde o nás, o samozřejmou jistotu sebou, světem a významy sebe a světa, o schopnost být, prožívat a žít to, co k žití je, protože se s tím stejně koneckonců o mnoho více úžasného dělat nedá.

Vědomě významový vztah ke světu, k druhým a hlavně k sobě zakládá významný rys úplnosti. Kam se v prožitku vědomě obracíme, tam nacházíme svobodnější vztahové možnosti. Mnohé, rozumově nepřehledné projevy vzájemnosti bývají alespoň nějak srozumitelné až na horizontálním pozadí vědomých prožitkových významů.

Z pocitových a citových prožitků psychoterapeutického vztahu jsou projevy účastníků psychoterapie více zřejmé a spolehlivěji vnímavé k možnostem zdraví, než mohou být prokázány teoretickým nebo empirickým věděním. Mnohý významový prožitek vzájemných vztahových výměn poukazuje k zasutým, nepřiznaným, zapuzovaným, nepojmenovaným, nezpracovaným a zahlcujícím prožitkům nepojmenované existenciální úzkosti, která si hledá strach. Nemožnost přiblížit se k takovému prožitkovému a zabrzdění jiného, probouzí naše úzkosti až po nepřátelské nálady. Naproti tomu vztahové srozumění s úzkostí uklidňuje a léčí.

Právě ty obtížně přístupné až nepředstavitelné úzkosti máme sklon zklidňovat obtížně prokazatelným probouzením úzkosti jiných. Můžeme to nevnímat, popírat, považovat za nevnímatelné, dokud se v takové úzkosti sami dost bezpečně neorientujeme. Je zřejmé, že naše doba je přesycená nejen skrytou, ale i obtížně popiratelnou agresivní úzkostí. Ta má sociálně neošetřené existenciální zdroje, kterými si vzájemně ohrožujeme zdraví a bezpečí rozvrženého světa.

Také mnohý psychoterapeutický vztah je obtížený a ohrožený nezpracovanou existenciální úzkostí, špatně skrývanou touhou po potvrzování dominance, za kterou je nezpracovaná existenciální úzkost. Může být zakrytá nouzí psychicky nemocného a snahou pomoci. Slova nemoc a pomoc poukazují k moci, k mezím svobody, k moci být, k rozvržení světa a smrtelníků v něm. Klient musí mnoho trpět, aby se mohl otevřít pomoci, chtěl se uzdravit a vytrval v psychoterapeutickém vztahu. Psychoterapeut si ještě více nežli jeho klient potřebuje uvědomovat vlastní bytostnou nouzi, aby sám sebe neztratil v nezdravé vztahové dynamice, dokázal ošetřit to, co jako psychoterapeut ošetřit má a nezneužil svých horších možností.

Dobří psychoterapeuti se však zbytečným konfrontacím vyhýbají. O slávu, moc ani bohatství většinou mnoho nestojí. Více dbají o smysl, osobně prožitý význam, ne o světskost světa. Často vyhledávají samotu. Své vlastní úzkosti si bývají vědomi. Zpracovávají si je jinde a jinak. Dbají o svobodnou svébytnost. Mohou se věnovat svým klientům, nebo se možné péče o ně vzdát. Naproti tomu klienti své svobodné možnosti prožívají méně radostně a někdy až úzkostně.

Psychoterapeut si vědomě chrání vlastní svobodu. Klient k ní mívá neujasněný vztah. Psychoterapeut dbá, aby výkonem vlastního bytí nezraňoval klienta a na sezení jím byl klientovi prospěšný. Klient většinou ani netuší, že by na sebe mohl vzít výkon vlastního bytí.

V průběhu každého psychoterapeutického vztahu znovu, jinak a neopakovatelně, vždy však léčebně precizujeme významy hranic svých intimních soukromí. Léčebná sblížení vedeme oblastmi zranění a jejich smysl klient většinou mnoho nechápe. Proto může klient v závěru úspěšné psychoterapie snadno nerozumět důvodům, pro které psychoterapeutický vztah nemůže pokračovat jako čiré přátelství, proč ani po úspěšné psychoterapii nemusí nastat vzájemná touha po přátelství.

Odhodlá-li se psychoterapeut nabídnout klientovi více než profesionální gesta vztahu, autoritu odborníka, čisté projekční plátno nebo jinou atrapu toho, jak on jako lidská bytost a terapeut je, nezbývá mu, nežli vystavit sebe možnostem vlastních poškození a ztrát. Neodhodlá-li se k tomu, nevyužije všech léčebných možností. Proč, jak, až kam a v čím zájmu se ten nebo onen psychoterapeut má nebo nemá vyklonit do vlastního ohrožení, může vědět a musí nést zodpovědnost především on. Špatný odhad svých léčebných možností a svobod k výkonu odnáší léčebným neúspěchem a poškozením vlastního duševního zdraví především on sám.

Přesto vzniká jakási veřejná shoda v náhledech na výkony psychoterapeutů, na způsob jejich vztahového otevření, na významy rozdílů ve směřování jejich škol a tradic. Domnívám se, že vývoj psychoterapie směřuje k otevírání psychoterapeutického vztahu. Přesto psychoterapeut je a zůstává zodpovědný za každý nezdar způsobený neodůvodněnou otevřeností nebo uzavřeností psychoterapeutického vztahu.

S lehkou nadsázkou se mi chce říci, že v současné psychoterapii snad ani není chybného chování klienta, jen chybného chování psychoterapeuta. Skrze vztahové chyby posouváme psychoterapii kupředu. To, co se děje tady a teď, v psychoterapeutickém vztahu a na sezení, je prožitkově nejsilnější vodou na psychoterapeutův „mlýn". Chrání ho rozumně nastavená „stavidla". My psychoterapeuti zodpovídáme za jejich předvídavě zodpovědné nastavení.

Snáze řekneme „já", nežli domyslíme, co jsme to vlastně řekli. Vydělování sebe samého je procesem celoživotních projevů započatých narozením, pokračujících v obtížných rozhodnutích a uzavřených až skonem. Ranně dětský prožitek sounáležitosti, který až později, vybaveni řečí, vyjadřujeme slovem „my", považuji za samozřejmý, starší, stabilnější, lehčí, pokleslejší a původnější pojetí sebe, nežli teprve postupně prožívané, svobodně zodpovědné „já", beroucí na sebe své bytí, blízké, potřebné, ale i ponechané „ty", vzdálenější „on", „ona", „ono". K těmto významově obsazeným zájmenům patří tvar slovesa „být". Ten vyjadřuje čas. Spojení obou slov dává větu, vyjadřuje myšlenku. Smyslem jejího projevu je příspěvek k projasnění toho, co by bez vyjádření myšlenky mohlo zůstat zasuté.

Domnívám se, že psychoterapeutický vztah je především autentickým vyjádřením prožitku léčebného „my". Bez jeho potřeby by klient nemohl do psychoterapie přijít a zbavit se svého problematického „já". Po přiměřeně léčebném, ale také zúzkostňujícím a obtěžujícím prožitku sounáležitosti se objevuje nově rozpoložená a srozumitelná touha nově rozvinout „já". Bez ní klient nemůže odejít, dotknout se své svobody, stát se sám sebou, obstát ve světě a neustrnout v závislosti na neukončitelné psychoterapii.

Silný a bezpečný prožitek sounáležitosti s někým zdravým dovoluje klientovi unést vyklonění do otázky sebe, sbírání inspirace a odhodlání k pokusu o jiné - sobě vlastnější - uspořádání sebe. Pro psychoterapeuta je prožitek léčebného „my" s klientem, především prožitkem potíží, aktualizací převážně horších životních možností. Může vést k mobilizaci psychoterapeutových schopností žít v širších horizontech klienta, ale také k únavě, rezignaci, vyhasnutí, somatizaci psychických potíží. V ještě horším případě může způsobit ústup jemu vlastního životního potenciálu a vynutit si supervizi, léčebnou péči o psychoterapeuta, nebo ho dokonce i zničit.

Vztahy jsou projevem vzájemnosti a nezávislosti. Vznikají a zanikají, rozšiřují se i zužují, zatímco jejich účastníci mohou trvat a trvají. Netvoří nedělitelný celek ani nespojitelné části, neupadají do jednoty ani do netečnosti, nesou možnosti změn. Ty může vyvolat již polemika o vztahu. Teprve ona, ne úvaha jednoho, prokazuje vědomý vztah.

Vztahy lidí slouží vzájemnému dosahování významného. Oživují vírou v možnost naplnění tužeb ve vztazích a trvají tak a dokud, jak a pokud trvá víra ve smysl vztahu. Upevňují se názorovou shodou na dosahované úspěchy a rozvolňují se neshodami ve výkladech nezdarů. Podřizujeme se vztahům, druhým, sobě a podřizujeme si vztahy, druhé a sebe, aby bylo cosi vzájemně významného naplněno. Popřený nebo zastřený vztah usnadňuje vztahové zneužití. Vztahová souměrnost a souměrné vědomí vztahu zneužití brání.

Psychoterapeutický vztah je v mnohém nesouměrný a ve svých nesouměrnostech je zneužitelný. Přesto slouží zdraví a kvalitě života klienta. Je službou ku prospěchu klienta konanou psychoterapeutem za peněžitou odměnu. Jiné vztahové významy zapovídá, aby nekomplikovaly vztahové situace a nebránily duševně léčebnému, komplikovaně obtížnému vztahovému výkonu. Účastný zájem klienta je významnou podmínkou. Proto podporujeme klientovo vědomí psychoterapeutického vztahu, jako jedinečného a s jiným vztahem obtížně srovnatelného vztahu. Budu-li nucen ho přirovnat, tak snad k prožitku, který mívám spojený se slovy „alternativní já" nebo „můj člověk". Tradují se analogie se vztahy k nejbližším. Některé však mohou pokulhávat i na obě nohy.

Psychoterapeutický vztah je základem psychoterapeutické kvalifikace. Psychoterapeutická dovednost je více předávána živým vztahem a psychoterapeutickým výcvikem nežli vzděláváním. Také proto je vnímáno jako důležité, kdo byl výcvikovým žákem koho a ve kterém období jejich vývoje si to nebo ono předali. Býváme překvapeni, co všechno předáno bylo, co všechno ne, co z toho bylo ku prospěchu a co ke škodě. To se postupně ukazuje, stírá a doplňuje až dalším vývojem praktikujícího psychoterapeuta, broušením jeho léčebných možností praktickým výkonem, dalším studiem a hlavně osobně sebekritickým hledáním. Ale ani to se bez psychoterapeutického vztahu neobejde. Domnívám se, že psychoterapeut má být ve vztahu alespoň se dvěma klienty, aby po výcviku neztrácel svou kvalifikaci. Je důležité využívat alespoň některé z možností kolegiálních vztahů supervize.

Psychoterapeutický vztah zakládáme vzájemnou smlouvou, dohodou o smyslu psychoterapie. Vztah ošetřujeme také jejím připomenutím, dodržením, souhlasným doplněním, ale především prožitkovým projasňováním významností procesů „tady a teď". Vzájemně sdílené prožitky společného psychického dění urychlují léčebné procesy a upevňují dosažené. Podporují nezávislost klienta, jeho vývoj k úplnosti a soběstačnosti.

Ne kladením náhradních, zástupných nebo únikových myšlenek, ale zpochybňováním bláhových smyšlenek se zbavujeme překážek žití. Postupujeme od ošetření stinného vztahu k sobě a tedy ke světlu světa, bytnosti bytí. Podporujeme psychické funkce a jejich součinnost. Ty nejsou a ani nemohou být v neustálé niterné spolupráci a vzájemné podpoře. Naladění a rozpoložení, které podporuje jednu z nich, nemůže stejně pomáhat jiným.

Nejsme jen světlinami, ale především nekonečnými temnotami. Nesrozumitelná jinakost vrhá stíny popřeného rozpoložení, vztahové nedůvěry a fantazie. Souběžně nebo po každém ošetření klientových potíží se vykláníme do třeba ani nevyslovené otázky, k jaké změně psychoterapeutického vztahu došlo. Každá změna není léčebným úspěchem, ale dlouhodobá neměnnost psychoterapeutického vztahu zpochybňuje celý psychoterapeutický proces.

Vývoj klientů neprobíhá jen nenápadně, plynule a progresivně, což potvrzuje stálost žádoucích změn, ale také ve skocích, zvratech a obratech. Psychoterapeut je vnímá, zaznamenává a znovu zpracovává v zápisech. Drží tak vlastní jistotu klientova času, svých dobrých snah, neujasněných tápání a chybných kroků. Jeho zápisy nevylučují možnost klientových zápisů, uchovávání jakékoli jeho spontánní tvorby, jejich vzájemná sdílení. Všechny záznamy podporují vědomí času a významu proměn. Máme na paměti, že i velmi dobrá paměť je selektivní, ovlivněná ostatními psychickými funkcemi a zejména vzpomínkou na vzpomínku. Autentická vzpomínka je vzácně ojedinělým jevem, nejen vůlí dosažitelným výkonem. Přesahuje nás podobně jako i jiné původní prožitky.

Člověk snad ani nikdy nemohl být v odporu a obraně, pokud v něm takové militantní postoje a naladění někdo svým vlastním rozpoložením nevyvolal. Současný klient již není zabrzděný v odporu nebo v obraně, ale my účastníci sezení společně prožíváme uvíznutí v ústupu vzájemných možností, které si naléhavě potřebujeme a zároveň nedokážeme snadno projasnit. Jde to obtížně, dokud sami nepřijmeme pokoru, že ten druhý, jinaký a bláznivý nám má kázat svět, tedy své bytí a učit nás světu, tedy svému rozvržení bytí.

Domnívám se, že duševní poruchy jsou niterně prožívány především jako nepříjemné ztráty samozřejmých jistot, bytostný zmatek, úzkost z nesrozumitelné proměny připomínající tělesnost smrti. Má mnoho prvků smrtí duševní, ve které se ani k odporu ani k obraně nesebereme.

Ne každého můžeme a máme vracet na všechny jeho a jemu nesrozumitelné životní křižovatky. Klienta máme doprovázet v návratech, které si žádá, a především v možnostech, které chce vyhlížet. Když některé opomeneme, můžeme se k nim později vrátit. Návaznost díla nemusí být významnější než odpočinek a nadhled získaný jeho přerušením. Je lépe život provázet různými psychoterapeutickými reflexemi než ho zbavovat dobrých možností. Vznik dalších potíží poukazují k možnostem navazující nebo jinak rozvrhované a jinak navazující psychoterapeutické práce.

Autentické a spontánní projevy duševního zdraví psychoterapeuta bývají klientovi nesrozumitelné a vzdálené. V horším případě ho mohou i zraňovat poznáním hloubky jeho vlastního propadu do nemoci. Chováme-li se přirozeně, jsme pro své klienty méně zajímaví, než se z pronikajících představ klientely můžeme domnívat. Nezúčastněná, zvědavá povídavost, jakkoli podporovaná komunikačními možnostmi se míjí s významy psychoterapeutického vztahu.

Prožitkový význam běžného vztahu bývá zakrytý zdravou plachostí a gesty dobrého odhodlání. Ty pečetí důvěru vztahových naladění. V psychoterapii se blížíme k důvěře více skrze vztahovou svobodu, touhu a vztahově hravé laskání. Odhalujeme úskalí vztahových idealizací a hledáme život probouzející krásu vztahu, kolíbáme lidská tajemství.

Jako psychoterapeuti máme umět mnohé uchovat a jiné zapomínat. Nemusíme takřka nic vědět, můžeme se mýlit, avšak nesmíme zraňovat, lhát, svádět, provokovat, zneužívat a poškozovat důvěru, tím méně brát klientovi svobodu být sebou. Klientovi může být v psychoterapeutickém, z principu nesouměrném vztahu dovoleno i chování pro něj nevýhodné, přestože přeceňování, podceňování, idealizace, očerňování, smyšlenky a lži omezují léčebné možnosti.

Klienta milujeme moc nebo málo, neustále jinak, nikdy se však dlouho neudržíme přesně v těch vzájemných citových proměnách, které nejvíce prospívají klientovu uzdravování. Tápeme, setkáváme se i míjíme, vykláníme se do rizik a také to s vědomím obtížnosti společné práce přiznáváme.

Neodkládáme vyjádření postřehů, abychom později mohli vystupňovat drtivou váhu „nezapomenutelných" interpretací, vyhýbáme se falešným léčebným efektům. Můžeme své projevy v zájmu klienta pozdržet, ale ne je v zájmu sebe, profese, konfrontačního vítězství v jazykové hře znepřístupnit. Zároveň odkrýváme a ošetřujeme. Dbáme o přiměřenou váhu důvěry potřebnou k pokusům o účastnější výkon řeči.

Psychoterapeut nežije jen z profese, ale také pro profesi. Nejen pro klienty, ale také z klientů. Když si ten nebo onen důvod svého výkonu nepřipustí, omezuje vlastní vnímavost. Když to nepřizná druhým, omezuje jejich možnosti spolupráce. V tom nepřiznaném a zastřeném nemůže být léčivý. Psychoterapeut nemá klamat lidi, pokud možno ani instituce, nejméně pak sám sebe.

Téma psychoterapeutického vztahu je obtížné a v domácích poměrech zvláště bolestné. Zrajeme k němu přes společné dědictví duševně léčebných poměrů k poměrům přesahujícím českou kotlinu. Sledujeme historii od autoritativní pýchy psychoterapeutických teorií, přes úspěšné a zvláště pak neúspěšné případové studie k prohlubování respektu ke klientům.

V regresi se blížíme ke kolektivitě, v progresi k individualitě. V tu také psychoterapie ústí. Člověk je skutečnější než organizace, existuje, je svobodný k možnosti vzít na sebe bytí, svědomí a zodpovědnost. Může se odhodlat také ke zdraví. Může být podporován svobodným, tedy zodpovědným uměním psychoterapie. Psychoterapeut nabízí léčebně vztahové možnosti těm, kdo takový vztah umožňující vývojové možnosti ke svému prospěchu ocení.