Röhr, Heinz-Peter, Hysterie - strach z odmítnutí, přeložil Petr Babka,
Portál, Edice Spektrum, Praha 2009, 160 s. brož.

Čtenářům jsou známé překlady autorových knih Narcismus - vnitřní žalář
a Hraniční porucha osobnosti. V nich autor, podobně jako v této knize,
nově, avšak s oporou ve starých příbězích, diagnostikuje.

Po předmluvě autorovy knihy, věnované vývojově rozdělované a opouštěné
diagnóze "hysterie", následuje grimmovská pohádka O chytré Bětě a Úvod.
První kapitola načrtává nevědomé inscenování hysterických symptomů,
rozlišuje funkční poruchy a konverzní příznaky. Druhá, nejobsáhlejší
kapitola prokresluje strukturu a znaky hysterické osobnosti, do kterých
autor zahrnuje strach z odmítnutí, potřebu uznání, dokonalosti,
fantazie, nesprávné vnímání sebe samého a komunikační projevy. Několik
významných podkapitol věnuje autor sociálním rolím a partnerstvím lidí.
Směřuje do ezoteriky, dramatizace, deprese a depersonalizace.

Třetí, 34stránková kapitola je věnována léčbě. Zahrnuje
řešení (vykoupení) v pohádce, různé strategie k dosažení pravosti emocí,
stabilnějších vztahů a náhledu reality sebediagnózou. Vše z pozic
autorova "objektivního vědění".

Těžko se mohu ubránit nepříjemným otázkám: Je autor vykoupený pohádkou?
Jakou by si dal diagnózu? Nemůže být další mutací mimozemšťanů?
Rozpoznal sám hysterický vzorec? Kdy skončí s hraním divadla? Kde a na
čem vlastně jako člověk stojí? Nepodařilo se mi dohmátnout jeho
lidskosti, a proto ani pojmout více důvěry k jeho pohledu.Autorovo myšlení mi připadá eklektické, což je v Americe rozhodně příznivější ohodnocení než v
Evropě. Jím nabízená racionálně-emoční terapie od amerického psychologa
Alberta Elise, zprostředkovala autorovi moudrosti Stojků. Nemám nic
proti bytí nikoho. Přiznávám, že mnozí Američané dokonce i v
existenciálním smyslu existují. Přesto mě zneklidňuje obava, zda se
dědictví Stojků neutopilo v Atlantiku pragmatismu a eklektismu.

Naproti tomu jsem si radostně pročítal autorovy popisy lehkých a celkem
zřejmých sklonů k hysterickému rozpoložení. Ani v autorově seznamu
literatury nevzpomenutý S. Freud, který významně vítězil nad těžšími
příznaky hysterie svých pacientek, nevěnoval autorem popisovaných, pro
mě "kosmetickým symptomům" tak velkou pozornost. Uznávám, že se současná
diagnostika psychických poruch zbytečně úzkostně vyhýbá označení
"hysterie". Jakoby jiné diagnózy mohly být lichotivější.

Babinski (1901) prohlásil, že definice hysterie ve skutečnosti nikdy
neexistovala a existovat nebude, Lewis (1975) se domníval, že "hysterie
přežije všechny pisatele svých nekrologů". DSM-III a následné manuály
DSM-III-R, DSM-IV a MKN-10 zařazují většinu poruch, které byly tradičně
považovány za hysterické do skupin somatoformních a disociačních poruch.
Mně to je jedno. Mnohá diagnostika mě občas rozesměje, ale ve vlastním
výkonu léčby mi nepomáhá ani nebrání.

Domnívám se, že současná psychoterapie naučila bohatou populaci necudně
zneužívat citových gest. Lidé si je osvojují a své citové projevy více
používají, nežli prožívají. Chtěně citové projevy jsou citově
vyprázdněné, odosobnělé, nepřiměřené a nezodpovědné, potenciálně
hysterické. Bují jakési podhoubí hysterie. Proto vítám také autorovu
snahu psát o té podobě hysterie, kterou vnímá on. Tu blíže zraněného
narcismu, strachu z odmítnutí.

Hysterii v delším časovém rozpažení vnímám v kontextu dvou základních
existenciálních pocitů: úzkosti a nudy. Silný strach se snadněji projeví
panikou nebo ztuhnutím. Hysterické ataky častěji propukají až v bezpečí,
jako msta za prožitou úzkost. Narcismus hysterii více kryje, omlouvá,
dovoluje její rozvoj hýčkáním a rozmazlováním. Souhlasím, že hysterie je
prolhaná. Snad i více než sám život. Proto mohou být hysterky
nezapomenutelnými milenkami a posledními, nekonečnými tématy
vyhasínajících psychoterapeutů.

Ale zanechme úsměvů. Hysterie je především svízelná a trápí nejen
postiženého. Je hořkým plodem odmítnutí a další odmítnutí vyvolává. Je
nezdravou obranou proti úzkosti a nudě, úzkostné nudě a nudné úzkosti.
Je nám všem vlastní. Jsme nejen ve světě, ale jsme také světem.
Zacházíme se sebou a tím i se světem v naladění, vyladění, v čistých a
falešných akordech a protikladech, tak jak je máme a také ony nás mají.
Naše rozpoložení nejsou stálá, celistvá, úplná ani rozumná. Ta
autentická ještě méně nežli ta, která si přejeme. Všemi čarujeme,
rozumem neuchopitelně formujeme obtížně patrnou jednotu světa a bytí.

Jindřich Holý