Psychoterapeutická láska

                                                                              Jindřich Holý

V minulém textu, věnovanému psychoterapeutickému vztahu, jsem odhlédl od citlivě vnímavých, k milostným naladěním ukazujících, avšak stále ještě ne pohlavních zážitků psychoterapeutického vztahu. Nechtěl jsem v něm provokovat lidi s představou lásky mimo čas, lásky Boží, vyznavače sexu, ani psychoterapeuty a klienty, kteří významnější citová hnutí v psychoterapii nepřipouští. Přestože přízrak sexu ztrácí na hrůzné nemravnosti, psychoterapeuti s ním mají tradiční a jen pomalu ustupující potíže. V textu o psychoterapeutickém vztahu jsem se dopustil významného zjednodušení, paradoxního odhledu od milostných záchvěvů psychoterapeutického vztahu, abych těm, kdo vůbec nemají schopnost vnímat a propracovat milostná vábení, nedovolil prudérním stupňováním absurdních tužeb poškozovat léčebný vztah, neusnadnil možnost zploštit prožitkovou vzájemnost do objektivního zacházení se sexem. Ani v tomto textu nechci probouzet dojmy citové nedostatečnosti, nepatřičnosti a provinění z toho nebo onoho intimního prožitku. Tímto textem bych chtěl podpořit důvěru v možnost uvěřit smyslu smyslné lásky v pomíjivých proměnách životních nesnází a posílit důvěrné bezpečí potřebné ke zpracování milostných projevů v psychoterapeutické péči. Nechtěl bych tím, ublížit psychoterapii, prudérním většinám, sexualitě propadlým menšinám, sexuálním revolucionářům ani kontrarevolucionářům.

Probuzení milostných naladění nebývá častým léčebným záměrem. Klient má potíže se životem a tedy i s láskou, ale nemíváme důvod nebezpečně rychle probouzet klientovu touhu a schopnost mít někoho rád. I tak mnohý léčebný úkon více rezonuje láskou, než je k léčbě potřeba. Terapeut má klienta vždy tak nebo onak nešťastně rád, takřka nikdo, nikoho a tak, jak potřebuje být milován právě on. Mnohé sezení se zhodnocuje projasňováním tohoto věčného nedostatku a všudypřítomného nedorozumění.

Bez úcty, obdivu a lásky ke klientovi nejde psychoterapii začít, ukončit, ani léčebný proces účinně orientovat. Léčebný zájem je podpůrný, starostlivý, pečující, podobný milostnému. Uklidňuje, ulehčuje, projasňuje a mimoděčně rozechvívá mnohá životní a milostná volání. Láska je bytostným voláním života. Život z ní prýští, sílí a mohutní. Psychoterapeut to nemůže v teorii popřít ani v praxi nevnímat. Jinak by mohl ublížit citové křehkosti života.

Strach z mravního pohoršení by nám neměl zúžit vjemy lásky v psychoterapii na pouhé překážky jejího výkonu. Změna psychoterapeuta, skupiny, nebo uložení povinné supervize z důvodu milostných hnutí neslouží až tolik mravnosti léčby jako udržení veřejné mravnosti. Otázka vzplanutí milostné touhy je v bezvýznamném obstarávání potřebného mezi narozením a smrtí citově nejbohatší, duchovně a existenciálně nejvýznamnější možností, kterou bychom v zájmu klienta především neměli poškozovat. Nedokážeme lásku stvořit, zkoušejme ji alespoň zbytečně neničit. Poškozením nebo zneuznáním lásky poškozujeme nebo zneuznáváme život. Řecká bohyně lásky byla krutá k těm, kdo pohrdali jejími dary. Pohrdání, svévole a samolibost byly a jsou vrcholky nemravnosti. Dodnes ohrožují mnohé duševní zdraví.

Domnívám se, že smysl mravnosti je srozumitelný z významu životu prospěšného, původně pocitového a citového prožitku. Trvá v příjemné samozřejmosti vzájemného prožitkového sdílení. Původně významný prožitek nejdříve překvapuje a teprve pak staví otázky pocitů a citů. Teprve vědomý prožitek umožňuje kladení otázky smyslu milostně mravního chování. Domnívám se, že milostné pocity ani tolik nepoškozují mravy tím, že jsou, ale tím, že nejsou, jsou předstírány, je jim v idealizacích odebrán čas a vnuceno zdání, význam tabu a podoba kýče. Nadčasové před - stírání a nadčasové idealizace brání původnímu prožitku laskání tužeb k životu. Zveličování idealizovaného významu milostného slibu nebo závazku karikuje jeho skutečný význam, odvádí od možnosti jeho opravdového prožitku, svádí ke zvěcňování, manipulaci a k citovému vydírání.

Jsme měnlivě a rozdílně vnímaví k milostným prožitkům. Osobní rozdíly zasutých vzpomínek a nejasných očekávání vytváří obtížné rozdíly, kterým milostné dvojice v průběhu svého vztahu čelí. Vnímavost ke vzájemným jinakostem se pojí s jistotou vlastních prožitků a dovoluje změny v rozpoložení k jiným prožitkům. Schopnost svobodně a nepředpojatě vnímat mnohé milostné prožitky není psychoterapeutovou zvrhlostí ani rozpolceností, ale terapeutickým prostředkem. Prozrazuje šíři jeho citového přijetí, porozumění a dalších léčebných možností.

Bývá odůvodněné chválit touhou vedené, neúzkostné odhodlání k milostným prožitkům klienta. Nesoudit a nedusit cit, ale chválit ho, ptát se po něm, po jeho zjevných, zasutých a časem proměněných významech.

Hledím s nadějí k oddělování psychoterapie od jejího zneužívání k pletkám, ke komerci nebo politice. Psychoterapie je především terapií, tedy léčbou. Ve své nejlepší tradici byla naplňována službou zdraví a v širším smyslu kvalitě života. Nestala se trvalou oporou nosných kulturních vlivů, ale zůstala život provázející možností. Zneužití k jiným nežli léčebným účelům ji převážně vyprazdňovalo. Psychoterapie zůstala léčebným prožitkem, který otevírá mnoho významových prožitků. Psychoterapie podporuje sílu a mohutnost života. S ním také vnímavost k jeho milostnému přesahu.

Již pouhá účast na duševně intimních procesech sbližuje. Poškození a pomoc jsou společnými a vzájemně se doplňujícími změnami bytostných pozic a horizontů. Dávají vztahům skrze pocit a cit jejich vědomý význam.

Zásadní vyloučení milostného zneužití klienta nejen podporuje důvěru, svobodné projevy tužeb, ale také klientovy idealizační a závislostní sklony a zasuté ambivalence. Otevírá široké možnosti citového zraňování psychoterapeuta. Míra citové otevřenosti a zdrženlivosti chování by měla být v naléhavosti psychoterapeutického výkonu opakovaně nalézána a zodpovědně potvrzována. Volání k lásce je v psychoterapii a v životě vždy jinak rozpoložené a přiměřené zdraví. V psychoterapii je nesouměrné a dále nesouměrně stimulované léčebným procesem, jeho pokrokem, uvíznutím a odporem k němu, které se u klienta a jeho psychoterapeuta liší. Zájmem klienta je ústup potíží, udržení příjemného, minimalizace změn a ohrožení. Zájmem a zodpovědností psychoterapeuta je, aby se láska, čas a smrt vzájemně prosvětlovaly ke zřejmosti smyslu životních sil a možností klienta.

Pohledy do mnohých milostných a psychoterapeutických vztahů mě naučily rozlišovat mnoho podob lásek, závislostí a pout. Závislost vídám na pozadí ne dostatečně zřejmé nedostatečnosti a viny. Rozvoj zasuté závislosti je ústupem reálné svobody. Závislost se skrývá za silnými a mravnými gesty, za výkonností, soutěživostí, významovým relativismem, cynismem, pohrdáním, svévolí a samolibostí. Ukazuje se v gestech moci a nezávislosti, v kruzích popírání závislosti, ve zdáních citových vzplanutí, idealizacích vztahů a krutých úniků z nich, demonstracemi vztahové bezradnosti, obtížným rozpoznáním a vymezováním sebe a jiných.

Závislost se projevuje vztahovou soupeřivostí, omezováním, poutáním, zneužíváním, vyčítáním, obviňováním, ohlupováním a poškozováním milovaného protějšku. Demagogie citů zastírá propracování taktik, strategií a sado-masochistických motivů, vlastní neschopnost přijmout samotu, prázdnost a nicotu bytosti vztahově nezávislé.

Naproti tomu radostný prožitek samoty dovoluje obdobně radostný prožitek vztahu. Ani účastníci psychoterapie nemohou být spolu příjemně v léčebném procesu, když zároveň nemůže být každý z nich radostně zvlášť a zcela u sebe.

Závislost poškozuje vztah a zúčastněné, rozhodně neléčí a v psychoterapii by neměla být prohlubována. Mám pochybnosti o léčebných možnostech regresí a závislostí v nich. Mnohý projev zamilovanosti klienta zastírá jeho závislost na psychoterapeutovi a neochotu k samostatnému vývoji k radostné soběstačnosti. Závislý psychoterapeut nemůže a nechce léčit závislosti svého klienta. Závislost v psychoterapeutickém vztahu je vzájemným, zbytečným, neobhajitelným a dlouhodobý proces obnovy zdraví brzdícím vlivem. Psychoterapeut by měl ošetřovat svou a skrze ni i vztahovou a klientovu nezávislost. Proto projasňujeme psychoterapeutický proces, ozřejmujeme citový život klientů a svůj vlastní prožitek především tady a teď.

Psychoterapeut by měl mít tolik a tak šťastně odžito, měl by tolik věřit ve své nezávislé možnosti, aby ho jeho vlastní závislost nezbavovala léčebných možností. K hodnotnému výkonu psychoterapie je třeba mnohého jeho radostného zříkání se. Psychoterapeut by samozřejmě neměl být závislý na prožitcích svého klienta. Neměl být závislý ani na své práci, smlouvách s pojišťovnami, ani honorářích za výkony. Psychoterapeut nepotřebuje příliš. Co potřebuje, nepotřebuje příliš.

Závislost léčených bývá trýznivější a více zasutá nežli závislost psychoterapeuta. Psychoterapeut ji nemusí zcela vnímat, a když ji vnímá, tak ji nemusí nutně a hned odkrývat. Vždy však má pochválit její ústup. S klientem spolupracuje tak, aby klient svou bolest neřešil programovou citovou závislostí na terapeutovi. Je samozřejmé, že se zdržuje veškerých citových projevů, o kterých se můžeme domnívat, že by mohly k závislosti klienta vést a tím klienta poškozovat. Respektuje a zodpovědně zvažuje klientovy útrapné prožitky psychoterapie. Hledí ho milovat takovým způsobem, tak mnoho a tak málo, aby mu usnadnili vzít na sebe plnost jeho bytí a nezávisle nést jemu vlastní svobodné možnosti.

Pouto vzniká sdílením silného nebo významného a třeba i protikladného nebo dokonce nechtěného prožitku, který nově otevírá možnost odhodlání k zodpovědnosti, ke svobodě a jejímu smyslu. Trvá významem obratu, ražbou, zasvěcením, porozuměním bytostného významu. Pouto spočívá ve významu, který můžeme nějak tušit, přijímat nebo odmítat. Pouto může sílit provázaností životů neb slábnout a lámat se marnými oběťmi. Máme vnímat proměny pout v čase, uvědomovat si vlastní dobrou práci na špatném díle jiného, ponechávat jiné v jejich starosti o pouta a radosti z osvobození.

Milostné pouto začínajícího vztahu nepochybně sílí laskavou vstřícností k jinakému a jeho ponechání ve jeho svobodě. Sílí milostným dotekem pátravě tázajícím se, zda je dotek tak klidně vyrovnaný, bezpečný, příjemný, jemný, toužebný, že může být u obou dotýkajících se podobně prožit. Uctivá velkorysost doteku rozpouští cudné obavy. Je vedena radostnou vnímavostí k jinému prožitku téhož doteku druhým, kterému pro přirozenost jeho jinakosti, o kterou se s námi dělí, nabízíme výsady.

Naproti tomu pouto trvalého vztahu je silné porozuměním existenciálních daností pouta, průkazné srozumitelnosti citových rozpoložení ve vztahu. Pouto trvalého vztahu sílí přijetím dějinného života, jeho kladením ke vzájemnému smyslu a naproti tomu oslabuje zauzlením plynutí niterného času, ztrátou důvěry ve smysl společného prožívání, pádem do bídy pohodlí, zbabělým předstíráním, taktizováním a zneužíváním.

Psychoterapeutické pouto vzniká z léčebné péče, když čelíme psychické nouzi, láskou rozpouštíme neodůvodněné pocity viny a nedostatečnosti. Sílí uctivou účastí na jinakosti druhého. Psychoterapie je odhodláním nést tíži citově významných pout s klientem. Přesto je neslučitelná s naplněním nikdy zcela výlučně a přesně ohraničené možnosti vzniku tělesných nebo jinak existenciálních pout. Vzniknou-li, vznikl i důvod k radikálním úvahám a nekompromisním krokům k obnově bezpečí účastníků psychoterapie a prestiže oboru.

Láska je květem lehkosti bytí, svobodné touhy po životě. Je sama sobě smyslem. Není jen nejsilnějším projevem života, duše a ducha, průlomem bytí k možnostem jiných bytostí, možností posunu idealizujících horizontů k prožitku, který člověka přesahuje, příslibem dalšího života a protikladem nenávisti, deprese, demence a smrti. Otevírá vývojově nenahraditelné možnosti. Rozhodně není nemocí, přestože často bývá mylně považována za nežádoucí komplikaci psychoterapeutické péče.  Se zavržením, zatracením, takového hnutí citů bychom opomněli pozvednout a ošetřit nejvýznamnější část klientova života, poškodili cítění, omezili inteligenci, vydali klienta napospas nicotě, úzkosti a nudě.

Zamilovaní lidé nás překvapují jakousi aktivací životních sil. Jejich rozpoložení probouzí duši a ducha, ladí životu prospěšné, velkoryse důvěrné vztahy. Láska je podporou a výrazem zdraví. Je hodnotově významná a mravně nesporná. Sporná může být až otázka toho kterého milostného chování a to nejen v procesu psychoterapeutickém, ale více snad v každém jiném prožitkově významném procesu, který není mravně, eticky a právně přehledný. Milostný vztah nebývá nemravný tím, že je milostný, ale tím, že je zatížený čímsi milostně nevysloveným, existenciálně obtížným, tím, co do milostného vztahu nepatří, tím, co by si každý ze zamilovaných měl řešit jindy, jinde a jinak.

Vědecky naturalizované, znehodnocující a zbožšťující sklony totalitních zřízení, ani střety levicových a pravicových hegeliánů nezničily více jak sto let psychoterapeutických snah a existenciálního myšlení. Možná však nedovolily psychoterapeutům a existenciálním filosofům věnovat podobám lásky tolik pozornosti jako úzkosti, nudě a smrti. Přesto se domnívám, že větší vnímavost k podobám lásky může být příslibem hodnotnějšího porozumění jejich protikladům.

 „K duši se můžeš jedině propíchat. Ve středověku by ses mohl k duši promodlit.", řekl mi kdysi jeden dobrý znalec Junga. Správně tušil problematičnost mnohých psychoterapeutických teorií a nenahraditelné možnosti životních pohybů. Léčebné změny nenastávají porozuměním životním situacím a tím méně fascinacemi teoretických konstruktů, ale přijetím rozporného prožitku v bezpečí láskyplného vztahu.

Středověkou i současnou možnost jsem opomněl, dopřál si zkušenost vztahových prožitků v psychoterapeutickém výcviku, kolegiálních darů a úžasných prožitků světů mých klientů. Můj zájem o duše a pipiny se posouval k možnostem pobytu ve světě.

Přesvědčil jsem se, že milostné touhy životu přejí. V sobě, v milovaném protějšku a všude ve světě až po jeho pevné a nejistě měnlivé horizonty vnímám sílu a mohutnost touhami hnaných životů. Touha, na rozdíl od vůle a síly se nehroutí, nezklamává, nezrazuje, jen spolu s ústupem života ustupuje a mizí. Není potřebou k uspokojení a tím méně vášní k vybití. Touha je vábně mlčenlivým voláním bytí. Probouzí se původním prožitkem bolesti a hledí k lásce. Bolesti se můžeme chytit, i když se život hroutí ke smrti a nic jiného již k zachycení nezbývá. Touha rozhání úzkost a nudou, rozpouští beznaději. Není měřitelná ani vědecky myslitelná, je samozřejmá a myslitelná v existenciálně fenomenologickém rozvržení světa.

Láska a sex jsou nezaměnitelné. Snaha vysvětlit jedno druhým karikuje a zatemňuje to i ono. Významové obsazení toho nebo onoho rozvrhuje svět a bytí v něm. Má význam. Nejde v něm o nic méně než o možnost života.

Psychoterapeutická láska není psychoterapeutovou láskou. Obě mají k sobě blízko, ale kdyby si je psychoterapeut zaměňoval, nedožil by se letité praxe. Klient má zábrany uvěřit v psychoterapeutickou lásku. Snáze uvěří v sex, v citový podvod, psychoterapeutovu perverzi nebo dokonce, že on sám je psychoterapeutovou láskou. Raději psychoterapeuta svůdně okouzluje, nehorázně obviňuje, nebo s ním vede intelektuální spor, než by se léčil. Je v odporu.   

Přestože touha po lásce je významným existenciálním naladěním, nemusí patřit jen do oboru existenciální psychoterapie. Jako významná životní možnost může být ošetřena každou dobrou psychoterapií. Psychoterapie ožívá láskou.